25.06.2012 23:04:35
Cyrilice a Hlaholice
Z dávného řeckého písma nevznikla jen celosvětově rozšířená latinka. Byla z něj odvozena také
cyrilice. Původně šlo o písmo, určené výhradně k zápisu staroslověnštiny. Postupně se však začalo používat zejména pro zápis církevní slovanštiny, která na dávný slovanský jazyk přímo navázala.
Cyrilice vznikla ke konci 9. století v prostředí někdejší první bulharské říše. Jejím tvůrcem byl Konstantin ze Soluně (dnešní Thessaloniki v Řecku), který spolu s bratrem Metodějem přišel roku 863 na Moravu po pozvání moravského knížete Rostislava. Říkalo se jim věrozvěstové, protože přišli z Byzantské říše zvěstovat víru dle východního (ortodoxního) vyznání a zejména založit biskupství. Konstantin zde k zapsání slovanského jazyka vytvořil krátce po svém příchodu písmo
zvané hlaholice, jež bylo starší a složitější než cyrilice. Mělo odpovídat potřebám slovanského jazyka, do něhož bylo třeba překládat bohoslužebné i ostatní texty. Hlaholice měla původně 41 základních znaků, některé z nich byly přejaté z řečtiny, původ ostatních není dosud znám. Část z nich je pravděpodobně odvozena z písmen hebrejského a samaritánského písma, se kterými se Konstantin seznámil na své předchozí cestě. Název hlaholice získalo písmo podle staroslověnského slovesa glagolati (mluviti) nebo podstatného jména glagoľ, znamenající ,,slovo“.
Na Velké Moravě se hlaholice používala do roku 886 pro oficiální státní a bohoslužebné účely. Vyučovala se také na škole založené zřejmě Metodějem. Právě v ní byli vychováváni jeho učedníci, z nichž se měli stát pokračovatelé díla soluňských věrozvěstů. Bohužel se však věci vyvinuly poněkud jiným směrem. Oba dva bratři byli za svého života velice váženi na Moravě i v Římě u papeže, jehož několikrát navštívili. Bohužel tam však Konstantin také brzy zemřel (r. 869), když před tím přijal řeholní jméno Cyril. Zatím Metoděj pokračoval v započaté práci a stal se prvním moravským arcibiskupem. Jenže to už se vlády po Rostislavovi ujal násilným převratem jeho synovec Svatopluk. Ten už Metodějovi tak nakloněn nebyl, ale orientoval svou politiku spíše na západ. Na knížecí žádost arcibiskup jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Až do smrti Metoděje se přes zjevnou knížecí nepřízeň neodvážil nikdo klást překážky jeho dílu a učení. Slovanská liturgie na Moravě rozkvétala.
Vážený arcibiskup však zemřel roku 885 a už rok poté vyhnal biskup Wiching všechny kněží slo-vanského obřadu, tedy Metodějovy žáky včetně jeho jmenovaného nástupce Gorazda. Hlaholice se na Moravě vesměs přestala užívat a Svatopluk společně s Wichingem přivedli Moravu směrem k latinskému vyznání po vzoru Východofranské říše.
Metodějovi žáci odešli do Bulharska, kde se několika z nich ujal sám bulharský chán Boris I. a pověřil je výukou bulharských kněží. Založil dokonce za tímto účelem dvě akademie. Bulharsko přijalo křesťanství teprve nedávno a Boris viděl (stejně jako před ním moravský Rostislav) ve vlastním bohoslužebném jazyce a písmu záruku nezávislosti bulharské církve na vyšší církevní instanci, v tomto případě na cařihradském patriarchátu.
Z bulharských škol se pak hlaholice rozšiřovala do dalších slovanských zemí na Balkánu a dostala se odtud i do Chorvatska a Dalmácie. Od 10. století se hlaholice užívala ještě ojediněle v Čechách (Sázavský klášter) a v malé míře také v Rusku. Ve 14. století se načas chorvatská podoba hlaholice vrátila opět do Čech, a to konkrétně do Prahy. Tam byli roku 1347 českým králem Karlem IV. Lucemburským v rámci jeho snahy o znovuzavedení slovanské liturgie povoláni chorvatští mniši. Hlaholice však už byla fakticky mrtvým jazykem.
V samotném Bulharsku se naopak koncem 9. století na základě hlaholice vytvořilo zcela nové písmo, cyrilice. Znamenalo to příklon k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali především řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilice totiž více vycházela z řeckého písma, proto jim byla bližší. Navíc je podstatně jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se obvykle připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, tuto verzi však nelze ověřit. V průběhu 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjevské Rusi. Do Kyjeva se přenesla i cyrilice a odtud ji slovanští kněží šířili dále.
Cyrilice zcela převládla nad hlaholicí již v průběhu 12. století. Dodnes se písmo používané ve vý-chodním církevním okruhu značně podobá původní středověké cyrilici. Během následujících deseti století byla cyrilice stejně jako latinka nadále přizpůsobována mluvenému jazyku a vytvořila si také četné místní variace. Jak se její užívání rozšiřovalo, bylo písmo uzpůsobováno k zápisu místních jazyků.
Církevně-slovanská cyrilice prošla výraznou reformou v Rusku za Petra Velikého v letech 1708 – 1711. Zreformované písmo se nazývalo graždanka a tvarově již do značné míry odpovídalo součas-nému písmu, používanému v Rusku. Písmo později dostalo svůj pozdější název azbuka. Poslední významná úprava písma v Rusku byla provedena ještě v roce 1918.
Cyrilice se dnes používá pro zápis sedmi východoslovanských a jihoslovanských jazyků (bulharština,
makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština, rusínština a ruština) a kromě toho také mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (například baškirština, čečenština, kazaština, kyrgyzština, tatarština, tádžikiština a další). Udržela se však také na území Mongolska.