03.07.2012 09:45:38
Čínské písmo
Na světě se používá několik set druhů písem, avšak čínské znaky mají mezi nimi unikátní postavení. Je to nejen písmo s nejdelší nepřerušenou tradicí užívání, ale také jediný systém zápisu textů, jehož jednotlivé symboly nejsou pouhým odrazem zvukové podoby slov. Někdy se jim také říká hieroglyfy, což ve staré řečtině znamenalo ,,posvátné symboly“.
Podle čínským mýtů vytvořil systém znakového písma před 4 700 roky Cchang Tie, dvorní rádce bájného Žlutého císaře. O existenci tohoto muže, který bývá zobrazován se čtyřma očima, přirozeně
žádné důkazy neexistují. Vědci nyní zvažují hlavně teorii o tom, že zpočátku začaly určité skupiny lidí užívat určitých obrázků a značek zcela spontánně a na určitém stupni vývoje z nich pak vznikl ucelený systém. Jak to ale probíhalo a proč znakové písmo vzniklo právě jen v Číně a ne na japonských ostrovech nebo v severovýchodní Asii, kde také existovaly vyspělé civilizace, zůstává záhadou. Za nejstarší dochované památky užití čínského písma jsou dnes považovány věštebné nápisy na zvířecích kostech a destičkách z želvích krunýřů, pocházející z let 1 200 – 1 500 př. n. l. Vědci na nich identifikovali okolo deseti tisíc rozdílných znaků. Pouze necelý tisíc se jich ale zatím podařilo dešifrovat.
O čínském písmu se někdy mluví jako o písmu ,,obrázkovém“. Takové označení ale bylo jen na samém počátku jeho vývoje. Původně opravdu platilo, že 1 znak = 1 slabika = 1 plnovýznamové slovo. Grafická podoba naznačovala význam, ale výslovnost z ní patrná nebyla. Později se grafická podoba znaků začala zjednodušovat a zároveň se objevily znaky složené z několika částí, u nichž byla často naznačena i výslovnost. Nejstarší přesné údaje o tom, jak se znaky vyvíjely, pocházejí ale až z počátku 2. století n. l., kdy byl sestaven nejstarší zachovaný znakový slovník. Ten obsahuje 9 353 znaků, utříděných do 540 sémantických skupin, symbolizovaných stejným počtem základních znaků
– tzv. radikálů. Třídění znaků podle ,,radikálů“ se zachovalo dodnes, jejich počet ale klesl na 214. Radikály označují většinou klíčové pojmy důležité pro lidský život: např. člověk, černý, kůň, řeka, strom, střecha, vůně, barva atd. a v každém znaku musí být takový radikál nejméně jeden. Často (ale zdaleka ne vždy!) lze podle něj příslušný znak zařadit do určité sémantické kategorie. Tak slova s radikálem srdce mají většinou nějaký vztah k myšlení nebo k povahovým vlastnostem (myslet, radovat se, stydět se, bát se atd.), mezi slova s radikálem kov patří např. železo, olovo, měď, řetěz, zvon, mezi slova s radikálem déšť patří sníh, mrak, hrom, rosa a také znak, který v moderní době převzal význam elektřina. Největší počet
znaků má v levé části radikál naznačující zařazení do významové kategorie, zatímco pravá část naznačuje výslovnost. Výsledný tvar ale musí být vždy čtvercový, takže jednotlivé složky se často musí různě zužovat, protahovat nebo naopak rozšiřovat. Ukázky vybraných radikálů a proces jejich vzniku z původních obrázků je v tabulce č. 1, ukázky znaků složených z několika částí jsou v tabulce č. 2.
Celkový počet všech znaků se dnes odhaduje na 50 000. Naprostá většina z nich jsou však znaky již zastaralé nebo užívané jen velmi zřídka. Pro běžné čtení stačí znalost asi 2 000 znaků a 5 000 jich ovládají jen výjimečně vzdělaní lidé. Nové znaky už přirozeně v moderní době nevznikají, a tak jedinou možností, jak zapsat nové odborné výrazy, je skládání dvou nebo více znaků do složených slov: např. noviny = informace + papír, televize = elektřina + dívat se atd.
Koncem 19. století se začaly objevovat plány na zjednodušení znaků nebo dokonce na úplný přechod na latinku, aby byli stejně se západním světem. Tyto tendence zesílily po pádu císařství a vyhlášení Čínské republiky v roce 1912, nakonec se ale s praktickou realizací začalo až v
komunistické ČLR po roce 1949. V roce 1956 tam byla vyhlášena rozsáhlá reforma, při níž bylo zjednodušeno psaní více než 600 znaků. V některých případech byla změna tak veliká, že např. ze složitých patnáctitahových znaků zbyly jen dva nebo tři tahy. Několik příkladů je v tabulce č. 3.
Čína je ovšem obrovská země a mluví se v ní několika desítkami dialektů. Reforma z roku 1956 začala platit pouze na území ČLR, ale ostatní Číňané, žijící jinde, ji nepřijali (Hongkong, Macao). Mluví-li se dnes ve světě o čínštině, myslí se tím úřední jazyk komunistické Číny, jehož základem je severočínský, pekingský dialekt. O jeho vítězství rozhodovali v roce 1912 hlavní představitelé nově vzniklé Čínské republiky a protikandidát zvaný kantonská čínština vycházející z jižních dialektů byl tehdy poražen jen velmi těsně. Pekingská čínština, označovaná jako ,,mandarínská“ (mandarín = úředník v císařské Číně), je dnes státním jazykem nejen v ČLR, ale i na Tchaj-wanu, i když je tam úplně jiné čínské nářečí. Základní znaky jsou v kantonské a mandarínské čínštině v podstatě stejné, výslovnost je ale zcela jiná. Po roce 1956 se tak začaly formovat tři odlišné čínštiny: mandarínština v čínské a tchajwanské verzi a kantonština v hongkongské verzi. Po připojení Hongkongu a Macaa k ČLR na konci minulého století se přirozeně význam kantonštiny snížil. V Hongkongu se nyní vyučuje mandarínština povinně jako druhý jazyk, ale třeba bohatá hongkongská filmová produkce se stále točí v kantonštině. Filmy se pak obvykle dabují i do mandarínské čínštiny. Knihy tištěné v Pekingu běžní lidé na Tchaj-wanu kvůli zjednodušeným znakům číst nemohou a ani obráceně to není jednoduché: číst texty v tradičních znacích jsou dnes v komunistické Číně schopni většinou jen odborníci zaměření na historii, jazykovědu apod. Na druhé straně tam panuje ve vztahu k tradičním znakům jistá forma nostalgického obdivu, takže se pokládá za honosnější, když je třeba název restaurace napsán na štítu starými znaky. S tím se setkáváme i u našich čínských restaurací. Ukázka rozdílů mezi tradičními a zjednodušenými znaky je v tabulce č. 3.
Jako Říše středu byla Čína po dlouhá staletí civilizačním centrem celé východní a jihovýchodní Asie. Proto není divu, že čínské znaky významně ovlivnily vývoj japonštiny, korejštiny a vietnamštiny.