20.06.2012 15:54:32
Egyptské hieroglyfy
Kolem roku 3 000 př. n. l. vzniklo ve starověkém Egyptě písmo, kterému později Řekové začali říkat hieroglyfické (v překladu hiera glyfe = posvátný znak, symbol). Řekové považovali toto písmo
za svaté rytiny, protože se s ním setkávali prakticky jen v podobě vytesaných textů v chrámech a na stěnách hrobek. S výjimkou Mezopotámie je jedním z nejstarších typů písma na světě. Mezopotamské písmo je zřejmě o několik století starší, můžeme však téměř s jistotou tvrdit, že nijak přímo neovlivnilo vznik písma egyptského.
Nápisy tesané do kamene pokrývaly zejména stěny egyptských chrámů a svatyň. Jejich tvůrci přitom upřednostňovali estetické hledisko před gramatickým, neváhali proto přehazovat pravidelné
pořadí znaků nebo některé přímo vynechat, jen aby to vypadalo hezky. Egypťané údajně věřili, že písmo jim seslal bůh moudrosti Thovt. Nazývali jej proto slova boží. Dlouho také přetrvávaly pověry o tom, že slova mají sama o sobě magickou moc a mohou dokonce ožít.
Egyptský jazyk měl dvojí písemnou podobu. Klasické hieroglyfické písmo můžeme vidět vytesané v
podobě obrázků na monumentech. V případě složitých maleb na papyrus za pomoci štětečku, který se namáčel do červené a černé tuše, bylo upřednostňováno stále více zjednodušované písmo. Poměrně rychle tak z klasických hieroglyfů vznikla hieroglyfická kurzíva a z ní ještě později písmo hieratické, zvané kněžské. Vyvinulo se již v archaickém období, asi 3 000 – 2 686 př. n. l. Šlo o soustavu výrazně zjednodušených znaků, které se zapisovaly
zprava doleva, zatímco u hieroglyfů se dodržoval opačný směr. Výhodou nového typu písma byl podstatně rychlejší způsob zápisu.
V 8. století př. n. l. se z hieratického písma vyvinulo písmo démotické, neboli lidové. V tomto případě se již zjednodušily nejen jednotlivé znaky, nýbrž i celé výrazy. S trochou nadsázky lze spatřovat v démotickém písmu jakýsi předobraz dnešního těsnopisu. Objevilo se v době vyšší obecné gramotnosti a bylo tak přístupné širším masám egyptské veřejnosti.
Hieroglyfické písmo je poměrně složitým systémem více než 700 typů obrázků. Mnohé z nich označují skutečný předmět. V takovém případě obvykle obrázek doprovázela ještě čárka, která povahu předmětu ve výrazu potvrzovala. Kromě předmětu však mohl každý znak představovat také zvuk neboli písmeno. Celou situaci komplikuje fakt, že některé znaky mohly zastupovat i více než jedno písmeno a zvuk, nebo mít ve větě zcela jiný význam. Často je téměř nemožné říci, co znak znamená, proto se na konec přidával další znak, který určoval pravou podstatu výrazu. Těmto znakům se říká determinativy. Plnily důležitou rozeznávací funkci v případě, že se v textu objevil dvojsmyslný znak, který bylo možné číst dvěma nebo více způsoby.
U hieroglyfického písma také neznáme samohlásky. Ty se totiž vyskytovaly pouze v mluveném jazyce, podobně jako třeba u dnešní arabštiny. Protože ale dnes nikdo neví, jak mluvená staroegyptština zněla, musíme všechny samohlásky a jejich akustickou podobu jen odhadovat. Proto se také u různých autorů knih liší přepis egyptských slov. Naučit se hieroglyfické písmo trvá poměrně dlouho a představuje značně složitou zkušenost. Není tedy divu, že byli písaři v Egyptě tak vážení. Navíc hieroglyfy je možné číst více směry, zleva doprava, zprava doleva i shora dolů. Velmi dobrou pomůckou pro určení správného směru je umístění výrazných symbolů (např. ptáků), které jsou vždy otočeny čelem k začátku věty.
Hieroglyfy zůstaly díky své rozšířené démotické podobě v užívání i po dobytí Egypta Alexandrem Velikým a následné vládě Ptolemajovců (331 – 30 př. n. l.). Ještě v průběhu prvních staletí římské nadvlády se písmo stále používalo, teprve rozšíření křesťanství znamenalo jeho zánik. Po příkazu císaře Theodosia I. (347 – 395 n. l.) uzavřít všechny nekřesťanské chrámy v roce 391 n. l. ustává také zcela používání hieroglyfů. Původní egyptské písmo pak vystřídala alfabeta, podobná latince. Od té doby mluvíme o řeči Egypťanů jako o kopštině, která tak představuje poslední vývojové stadium starého egyptského dialektu. Měla podobu řecké alfabety, doplněné o šest nebo sedm znaků démotického písma. Kopština přežívá dodnes jako liturgický jazyk koptské církve, v běžné řeči však vymizela nejpozději během 17. století. Hieroglyfy ale svým způsobem existují i v dnešní mluvě – měly totiž značný nepřímý vliv na utváření semitského písma, z něhož pochází ostatní hlásková písma (a to včetně alfabety a latinky).
Již od 5. století našeho letopočtu se řada hieroglyfiků marně snažila egyptské písmo rozluštit
a znovu oživit tuto mrtvou kulturu. Ke skutečnému průlomu však došlo až s objevem jednoho z nejvýznamnějších artefaktů archeologických dějin – Rosettské desky v roce 1799.
Tato popsaná žulová deska černé barvy byla objevena při Napoleonově invazi do Egypta. Pochází z roku 196 př. n. l. a je na ní vytesán nápis ve třech jazycích – v hieroglyfech, démotickém
písmu a v řečtině. Text obsahuje poděkování kněze, adresované králi Ptolemaiovi V. Epifanovi a obsahuje 1419 zachovaných hieroglyfů, kterým odpovídá 486 řeckých slov. Roku 1822 toto písmo rozluštil Francouz Jean-Francois Champollion (1790 – 1832). Samotná Rosettská deska je od roku 1802 uložena v Britském muzeu v Londýně, neboť se rok po prohrané bitvě u Abukiru stala válečnou kořistí Velké Británie. Egypťané ji dnes považují za součást svého kulturního dědictví a usilují do budoucna o její znovuzískání.