23.06.2012 12:51:23
Řecké písmo
“Budu vám vyprávět velkolepý příběh plný úžasných zápletek, hrdinských činů a nezměrných dobrodružství. Ten příběh se udál v dobách, kdy se ještě k boji používal jen bronz, olympští bohové sázeli na své oblíbence a udatní muži se utkávali v soubojích…“
A právě dva z takových příběhů přinesl i slepý umělec, chodící od vsi ke vsi, od ohně k ohni a od dvora ke dvoru. Není náhodou, že právě tento řecký básník Homér bývá pokládán za prvního ryze
evropského literáta, přestože jemu připisované slavné eposy Ílias a Odyssea byly původně předávány a šířeny pouze ústní formou. Patří k nejstarším literárním památkám řeckého okruhu, který stál na počátku evropské vzdělanosti.
Prvopočátky starořečtiny sahají až do 3. tisíciletí př. n. l., z tohoto období však nemáme příslušné písemné prameny. Tehdy zřejmě migrovali lidé, mluvící jakousi protořečtinou, na Peloponéský poloostrov. Tento jazyk potom prošel poměrně rozsáhlým vývojem. Předchůdcem řecké alfabety je fénická abeceda. Nejstarším zástupcem řecké jazykové větve je pak zřejmě mykénština, kterou mluvily populace ostrova Kréty a pevninského Řecka již nejméně v 15. století př. n. l. Z této doby pocházejí také nejstarší dochované písemné doklady tohoto jazyka, které byly objeveny na Krétě a v Mykénách na hliněných tabulkách. Rozluštění tohoto dávného typu písma, používaného Mykéňany, bylo velkých archeologickým úspěchem. Jako první to dokázal v letech 1951 – 53 britský architekt a učenec Michael Ventris spolu se svým krajanem, lingvistou Johnem Chadwickem. Za první skutečně literární dílo však můžeme považovat až Homérovu tvorbu, která vznikla zhruba o šest století později.
V období kolem 8. století př. n. l. mluvíme o další fázi vývoje řečtiny, která zanechala své písemné památky v Řecku i Itálii. Homérovo dílo je přitom tak významným milníkem, že podle něho stanovujeme vznik antické řecké kultury jako takový.
Původně existovalo několik variant řecké abecedy, z nichž nejvýznamnější byla západní (chalkidská) verze a východní (iónská) varianta. Západní varianta dala postupem doby vzniknout staroitalské
abecedě a tím i abecedě latinské, zatímco iónská verze stojí za počátkem dnešní řečtiny. Původně se řecky psalo zprava doleva, jako je tomu například u mnoha arabských jazyků. Zhruba od konce 5. století př. n. l. se však standardizoval nám dobře známý způsob psaní zleva doprava.
Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla antická řecká kultura a s ní i řecké písmo svého klasického období. Rozhodně však neexistuje žádná jednotná podoba, protože stará řečtina je spoluutvářena jednotlivými dialekty. Každý z řeckých kmenů tak pěstoval jiný druh literatury ve svém nářečí. Dórové měli dórštinu, Attičané attičtinu, Iónové iónštinu, atd. Zatímco dórština byla jazykem sborové lyriky a v attičtině byly psány tragédie či filozofické spisy, iónština byla jazykem zejména epickým. Z těchto dialektů potom vznikla starořečtina helénistického období. Dnes představuje již mrtvý jazyk. Přesto používáme mnoho slov ze starořečtiny i dnes (demokracie, policie, arachnofobie apod.).
Moderní řečtina se vyvinula z řečtiny helénistického období, kdy legendární makedonský dobyvatel Alexandr Veliký (334 – 323 př. n. l.) obsazoval většinu tehdy známého světa, od Malé Asie a Egypta až po západ Indie, a řeckou kulturu šířil do všech koutů své nové rozlehlé říše. Po jeho předčasné smrti se ohromné impérium brzy rozpadlo, mnohde však helénistická kultura i jazyk zapustila pevné kořeny. Během této doby se také objevuje Septuaginta, řecký překlad hebrejské Bible (Starý zákon, 3. – 1. století př. n. l.). Později byl v tomto jazyce sepsán i křesťanský Nový zákon (50 – 150 n. l.).
V antickém Římě, který se považoval za nositele kulturní tradice podmaněného Řecka, patřila znalost řečtiny mezi důležité a ceněné dovednosti. Mnozí římští císaři údajně dokázali deklamovat dlouhé verše homérských eposů v originále, za což sklízeli oprávněný obdiv svého dvora.
Od 5. století našeho letopočtu se starořečtina začala pozvolna proměňovat v univerzální byzant-skou řečtinu a v mnohonárodnostní byzantské říši se stala kulturním, církevním i úředním jazykem, přičemž vytlačila latinu. V této pozici zůstala až do roku 1453, kdy byla Konstantinopol dobyta Turky. Pro slovanské národy je významné, že z řečtiny byla odvozena hlaholice, spojená s postavami byzantských věrozvěstů Cyrila a Metoděje v 9. století. Jde o nejstarší slovanské písmo, dnes již nepoužívané.
Na hlaholici nezávislý původ má cyrilice, která je základem šesti slovanských (bulharština, make-donština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština) i mnoha neslovanských jazyků (kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština aj.). Z řečtiny vychází také písemný systém Gótů, barbarských kmenů, které ,,dopomohly“ pádu západořímské říše v roce 476. Dnes mluví řečtinou jako svým rodným jazykem asi 14 miliónů lidí, převážně ze samotného Řecka a Kypru, mnoho Řeků se také po nedávné migraci rozptýlilo v jiných částech světa. Je zajímavým statistickým údajem, že asi 12 % ze všech anglických slov má nesporně řecký původ.
Řecká abeceda je sadou 24 písmen, pro každou souhlásku i samohlásku samostatně. Význam klasické řečtiny je stále patrný např. v exaktních vědách, jako je biologie, matematika, fyzika, astronomie či meteorologie. Jednotlivá písmena řecké abecedy se používají jako symboly pro fyzikální jednotky či vesmírná tělesa. Řečtina je však vedle latiny také základním popisným jazykem většiny organismů. Dokonce i tak populární slovo, jako je dinosaurus, má řecký základ (deinos = hrozný, strašný, sauros = ještěr, plaz). Podobně jsou na tom také často vyslovovaná slova jako filozofie, gramatika, mechanika, rétorika, dialekt atd. Cizí názvy téměř všech vědních oborů mají českou koncovku-logie, pocházející z řeckého logos (věda, nauka). V oblasti sportu se také setkáváme s výrazy řeckého původu. Antické Řecko bylo kolébkou mnoha dnešních sportů a také Olympijských her.
Antické Řecko bývá považováno za kolébku západní civilizace, což je patrné na řadě řeckých slov stále užívaných i v dnešní době.