27.06.2012 11:32:38
Arabské písmo
Arabština patří mezi semito-hamitské jazyky, přesněji řečeno do západní větve této jazykové rodiny. V průběhu dějin prošel arabský jazyk bohatým vývojem, stejně jako písmo. Nejstarší nápisy pochází ze 4. století, ale zásadní zlom znamenalo především vystoupení proroka Muhammada a sepsání Koránu.
První zmínky o severních Arabech se objevují v asyrských pramenech z 8. – 7. století př. n. l. Jsou v nich nazýváni Aribi. Arabové se nejdříve seznámili se západní fénickou abecedou a v době velkého rozmachu aramejštiny (1. tisíciletí př. n. l.) sáhli po její grafické výbavě. Za nejstarší nápis skutečného arabského písma se považuje náhrobní nápis ze 4. století. Do konce 6. století jsou památky označovány jako rané stadium klasické arabštiny. Za klasické období je považováno dlouhé časové období od 6. století do 18. století. Klasickou arabštinu jako oficiální psaný jazyk nepoužívali jen Arabové. Díla psaná tímto jazykem pocházela z per Turků, Peršanů a příslušníků dalších národů.
Velkou změnu přineslo arabštině vystoupení proroka Muhammada. Kolem roku 610 se mu dostalo prvního zjevení. Bída, kterou zažil jako nemajetný sirotek vyrůstající u příbuzných, jimž byl vydán na milost a nemilost, zřetelně ovlivnila jeho učení ve verších Koránu, která se týkají sociálního postavení vdov a sirotků, včetně péče o ně. Druhým výraznějším prvkem, který Muhammada ovlivnil po písemné a formální stránce, byl vliv staroarabské poezie. Prorok zjevené texty zprvu uchovával v paměti, teprve po přemístění do Mediny dal některé části zaznamenávat. K souhrnnému písemnému záznamu však došlo až po Muhammadově smrti, protože zjevení mu byla sesílána po celou dobu jeho života.
Jako autentické slovo Boží je Korán pro muslimy přirozeně dokonalým vzorem krásy. Jeho jazyk, vycházející z jazyka Hidžázu a předislámské poezie, určil závaznou normu správnosti spisovné
arabštiny, jíž zároveň zabezpečil vysokou prestiž, rozšíření a stabilitu přetrvávající staletí. Úcta a obdiv k obsahu i formě zjevené knihy daly v muslimském prostředí vznik doktríně o nedostižné jedinečnosti Koránu, což se týká i uměleckého účinku. Úcta ke Koránu je v islámských zemích patrná ve všech oblastech života. Po staletí byl základem vzdělávacích soustav; dodnes se ho mnozí učí nazpaměť (takovému znalci přísluší čestný titul háfiz) a pro mládež se pořádají soutěže ve znalosti Koránu.
Arabské písmo si velice zakládá na ozdobném krasopisu (kaligrafii) a geometrických tvarech s písma sestavených (arabesky). Kaligrafie je založena na pěti zásadách: pevné držení pera, správně seříznutá špička, dobrá kvalita papíru, lesk tuše a ovládání dechu. Arabská kaligrafie je jako báseň
pro oči. Není určena v první řadě pro čtení, ale spíše pro ozdobu. Je založena na geometrických a dekorativních pravidlech a jejich přísném dodržování. Jednotlivá písmena mají vlastní vzájemné poměry a proporce. Od počátku islámu se objevilo mnoho kaligrafických škol, prakticky v každém městě alespoň jedna, a také mnoho typů písma.
Arabeska je uměleckým vyjádřením arabské kaligrafie. Vznikla z nápisů v mešitách, kde se jako dekorativní prvek používá právě arabské písmo. Z toho byl již jen krůček k pravidelně se opakujícím
geometrickým vzorům, které jsou velmi abstraktní, a dnes by v nich písmo už nikdo nehledal. Arabeska však nepochází z umění islámského světa, ale z antického helénského umění. Muslimové ji pouze rozvinuli a díky nim dosáhla svého vrcholu v propracovanosti a geometrické přesnosti.
Co se týče spisovné arabštiny (píše se ve vodorovných řádcích zprava doleva), která vychází z Koránu, tak dnes s ní prakticky už nikdo nemluví. Rozdíl mezi hovorovou a spisovnou arabštinou je
totiž tak velký, že v některých oblastech rozumí moderní spisovné arabštině jen skutečně vzdělaní lidé. Navíc do hovorového jazyka pronikají také slova z evropských jazyků a jejich místních dialektů. Na druhou stranu ale i arabština ovlivnila evropské jazyky. Nejsilněji je tento vliv patrný na španělštině, francouzštině a italštině. Ale i v češtině najdeme slova původem arabská – například slovo káva nebo čaj.