03.07.2012 10:21:32
Japonské a korejské písmo
Korejština má originální hláskové písmo a japonština dokonce dvě slabičné abecedy. Zatímco v Japonsku se bez znaků nikdo neobejde, v Koreji se jejich role postupně omezuje a do budoucna je jejich užívání předurčeno k zániku.
Japonské a korejské písmo je na rozdíl od jiných typů písma, např. čínštiny poměrně mladé, neboť se začalo vyvíjet až ve středověku. Obyvatelé japonských ostrovů a Korejského poloostrova v nejstarších dobách neměli vlastní písmo. S čínským znakovým písmem získali Japonci a Korejci první kontakt někdy na počátku 1. tisíciletí našeho letopočtu a snažili se ho využít pro svůj jazyk. To se však ukázalo velmi obtížné. Čínština je izolující jazyk, tzn., že slova nemění svůj tvar jako třeba v češtině (časování a skloňování), a většina významových i pomocných slov jsou jednoslabičná, takže se dají snadno zapsat znaky. Japonština a korejština jsou naopak jazyky aglutinující, kde slova vznikají pomocí různých přípon a jsou charakteristické bohatým systémem koncovek pro slovesný čas, způsob či obdobu našich pádů, takže se pro ně čínské znaky vůbec nehodí.
Přibližně do 6. – 7. století spadají první pokusy o tvorbu japonských básní zapsaných čínskými znaky. O několik století později se v Japonsku ustálilo pravidlo, že každá slabika se bude psát vždy
stejným znakem a navíc se psaní těchto znaků zjednoduší. Tak vzniklo 45 slabičných ,,písmen“ (+ 1 hláskové písmeno) dodnes nazývané hiragany. Ještě větším zjednodušením znaků než v případě hiragany vytvořili Japonci v 10. století druhou slabičnou abecedu – katakanu.
Po vzniku hiragany začali mnozí tvrdit, že pro zápis ,,vysoké literatury“ není slabičná abeceda dost důstojná a že se hodí nanejvýš pro ženy. Hiraganu si oblíbily dvorní dámy za éry Heian, které čistou japonštinou napsaly v 10. a 11. století stovky knih, z nichž některé jsou dnes slavné na celém světě. Po jisté době se užití slabičných abeced prosadilo i v oficiálních textech a již v 11. století se ustálila pravidla japonského ,,smíšeného“ písma, která přetrvala bez větších změn dodnes.
Katakana se dnes užívá hlavně pro přepis cizích slov. Tento systém je opravdu unikátní, ale je svým způsobem mnohem složitější než systém čínského písma. Zatímco v čínštině má každý znak téměř vždy jen jedinou možnost čtení, v japonštině jsou obvykle nejméně dvě možnosti a někdy třeba pět i víc.
Také Korejci se již někdy od 6. století snažili psát korejské básně zapisované čínskými znaky. Bohužel se jich do dnešní doby zachovalo jen několik desítek. Struktura korejštiny navíc neumožnila vznik slabičné abecedy podobné hiraganě, a tak nastal ve vývoji korejštiny zásadní zvrat až v 15. století, kdy král Sedžong svolal skupinu učenců, kteří prozkoumali písma v Indii a dalších zemích a vytvořili na jeho popud nové umělé hláskové písmo – hangul. To bylo roku 1443 uvedeno
královským dekretem do užívání. Písmo je mimořádně jednoduché a snadné k naučení. Od počátku však naráželo na odpor konfuciánských učenců, kteří preferovali čínštinu, a tak se ho užívalo především pro překlad a přepis lidových verzí úspěšných knih, jejichž autoři psali originály v klasické čínštině. Situace se obrátila až na počátku 20. století, kdy začal být naopak hangul podporován. V dnešní době vychází beletrie i noviny v korejském písmu a čínské znaky se používají jen občas v odborných publikacích.
Pro přepis japonského, korejského i čínského písma do češtiny existují dobře zpracovaná pravidla, která poměrně věrně interpretují původní výslovnost. Pokud se vychází z originálního jazyka, nebývají potíže. Horší je to při převodu japonštiny a zvláště korejštiny z anglického (nebo ruského) přepisu do českého. Běžný anglický přepis na rozdíl od českého nerozlišuje krátké a dlouhé samohlásky (hlavně o a u), i když je tento rozdíl v řeči velmi důležitý. Například každý neví, že jméno Junichiro by se mělo česky přepisovat jako Džuničiró, shogun a jako šógun, judo jako džúdo a sudoku jako súdoku. Samostatnou kapitolu představuje zápis japonských osobních a rodových jmen. Znaky se ve jménech čtou často úplně jinak než v běžných slovech, a Japonci proto mají speciální znakové slovníky vlastních jmen. V korejštině ani v čínštině tento problém neexistuje.
Názvy asijských firem znají místní lidé podle znaků a čtou je v každé zemi podle svého. Když se
Japonce zeptáte na ,,Hjundaj“, asi jen těžko pozná, o čem mluvíte. Když ale uvidí znaky, bude mu vše jasné: význam slova je ,,současnost“, a Japonci tuto firmu znají jako Gendai. Korejsky je to Hjonde a správný anglický přepis by měl být Hyeondae, jenže se užívá raději přepis ,,Hyundai“.