07.07.2012 11:44:46
Kalendář: základní pilíř civilizace
Proč vznikl první kalendář
Jak jednoduchá a samozřejmá věc je kalendář. Právem se řadí mezi základní vynálezy lidstva, stejně důležité jako kolo a oheň. Jenže zatímco u kola a ohně můžeme snadno vysvětlit, proč jde o tak významné objevy, u kalendáře to až tak jednoduché není. Umožňuje nám odlišit, co se stalo nejdříve a co potom, což považujeme za samozřejmé. Tím nám ale kalendář také pomáhá odlišit příčiny od následků a to je jeden ze základních předpokladů rozvoje.
Datum vzniku kalendáře nelze přesně určit. Lze ale předpokládat, že první kalendáře vznikly v průběhu doby ledové, kdy sběrači a lovci potřebovali sledovat migraci zvěře, vegetační období jimi sbíraných plodin a předvídat příchod kruté zimy. Kolem roku 6 000 př. n. l. umožnila efektivnější produkce potravin vznik měst v úrodných údolích velkých řek, kde se začala usazovat větší společenství lidí. Jejich práce musela být plánována, přerozdělována a samozřejmě zdaněna. To usnadnil nejen vynález peněz, ale právě kalendář, který ke své původní roli zobrazovače přírodních cyklů přibral roli zobrazovače cyklů pracovních a ekonomických (zaznamenával výběry daní).
Jednou ze základních tužeb všech přicházejících civilizací bylo vyvinout co nejpřesnější vlastní kalendář. A jelikož každá nová civilizace sebou nesla i svoje náboženství, dá se říci: kolik náboženství, tolik kalendářů. Zatímco země západního křesťanství používají reformovaný gregoriánský kalendář, východní (ortodoxní) křesťané zůstali u kalendáře juliánského. Své kalendáře mají muslimové, židé, buddhisté i hinduisté. Všechny však mají něco společného. Stanovují ,,rokem nula“ rok narození či prozření svého proroka.
Vznik juliánského a gregoriánského kalendáře
Nejstarší kalendář písemně doložený máme z Mezopotámie od starých Sumerů okolo roku 3 500 př. n. l. Byl lunární, nový den v něm začínal večerem ve chvíli, kdy bylo možné prvně spatřit Měsíc. Byl rozdělen na 12 měsíců, které střídavě obsahovaly 29 nebo 30 dní, aby se vyrovnal měsíční cyklus trvající 29,5 dne. V 2. tisíciletí př. n. l. osídlili Mezopotámii Babyloňané. Jejich král Chammurapi kolem roku 1 780 př. n. l. zavedl kalendář, který navíc obsahoval sedmidenní týden. Protože rok počítaný podle lunárních měsíců je kratší, než rok solární (oběh Země kolem Slunce), začali Babyloňané od roku 747 př. n. l. přidávat vždy po určité době třináctý přestupný měsíc, který tento rozdíl vyrovnával. Tak se začal uplatňovat lunisolární cyklus, kde 19 solárních let odpovídá 235 měsícům.
Avšak nejstarší kalendář, který známe a který je pro starověk nejdůležitější, pochází už z 5.
tisíciletí př. n. l. Jde o kalendář egyptský. Hlavní událostí kalendáře bylo rozvodnění Nilu a kalendář sloužil především k určení tohoto data. Rok byl rozdělen do 365 dní, dvanácti měsíců po 30 dnech. Zbývajících pět dní byly svátky, které byly přidány později (asi ve 4. tisíciletí př. n. l.).
Egyptský rok měl 3 fáze po 4 měsících: záplavu, setbu a sklizeň. A kalendář byl sluneční, tzn., že měsíce se nepřekrývaly se skutečnými fázemi Měsíce. A jelikož Egypťané do něj nevkládali přestupné dny, doba záplav se pomaličku posouvala. Od roku 26 př. n. l. se v Egyptě začal používat zdokonalený koptský kalendář, v němž už jsou přestupné roky.
Starý římský kalendář měl jen 10 měsíců a trval 304 dní, což neodpovídalo ani měsíčnímu, ani slunečnímu cyklu, neboť se každým rokem zpožďoval o 60 dnů. Podle legendy byl zakladatelem tohoto římského kalendáře král Romulus v době, kdy založil Řím (v roce 753 př. n. l.). Římský nový rok tehdy začínal v březnu a končil prosincem. Druhý římský král Numa Pompilius (717 – 673 př. n. l.) zavedl dvanáct měsíců střídavě s 29 a 30 dny a rok tak alespoň sladil s rokem lunárním na délku 355 dní. Za solárním rokem však stále kalendář zaostával o 10 dní. Vyrovnávání kalendáře se solárním rokem se provádělo jednou za čas, na pokyn velekněze, ale protože neexistoval žádný přesný systém, začalo vkládání přestupného měsíce podléhat politickým a obchodním tlakům.
Počátečním měsícem Numova kalendáře nadále zůstával Martius (březen, zasvěcen římskému bohu Martovi), po něm následoval Aprilis (duben, zasvěcen Venuši), Maius (květen, měsíc vzrůstu, podle některých zdrojů zasvěcen bohyni Maie, podle Ovidia pojmenován po starcích – maior), Junius (červen, podle některých zdrojů pojmenován po Junoně, manželce Jupitera, podle Ovidia po mladých – junior). Dalších šest měsíců bylo pojmenováno číselně podle jejich pořadí v roce (počítáno od března): Quintilis (červenec, měsíc pátý), Sextilis (srpen, měsíc šestý), September (září, měsíc sedmý), October (říjen, měsíc osmý), November (listopad, měsíc devátý) a December (prosinec, měsíc desátý). Poslední dva měsíce Numa pojmenoval Januarius (leden, zasvěcen bohu Ianovi) a Februarius (únor, zasvěcen bohu mrtvých a očisty Februovi).
Pro Římany měl každý den nějaký speciální význam. Dělili dny na sváteční a všední, v předem
určených dnech se konaly sněmy či úřední jednání. A to se přísně dodržovalo. Dny, v nichž se udála nějaká státní katastrofa, se připomínaly jako neblahé či nešťastné dny, ve kterých nesměly probíhat žádné náboženské slavnosti a nedoporučovalo se v nich začínat žádné soukromé záležitosti.
V roce 46 př. n. l. udělal konec všem zmatkům s kalendářem Julius César. Po nástupu k moci provedl jeho reformu. Nechal si přizvat egyptské učence a jeho kalendář, zvaný juliánský, tak má základ v kalendáři egyptském. Je rozdělený do dvanácti měsíců o 30 nebo 31 dnech, tak jak je známe dnes, a počet dní v roce zvýšil na 365. Pro vyrovnání se slunečním dnem stanovil každý čtvrtý rok přestupný, delší o jeden den. Caesar také přesunul začátek roku z března na 1. ledna. Po Caesarově smrti (v roce 44 př. n. l.) byl červenec na jeho počest přejmenován na Julius a srpen byl později (roku 27 př. n. l.) z úcty k císaři Augustovi označen jako Augustus. Tomuto měsíci byl také z února přidán jeden den, aby Augustus neměl méně než César. Kalendář byl velmi moderní a na tehdejší dobu poměrně přesný, neboť sluneční rok předbíhal jen o 11 minut ročně, tedy o jeden den za 125 let. I tak jeho používání vydrželo v Evropě až do 16. století, v řadě zemí ještě déle (Rusko od něj upustilo po revoluci v roce 1918) a v pravoslavné církvi funguje jako církevní kalendář dodnes. Juliánský kalendář také poprvé přinesl nový výchozí bod pro počítání času: prvním rokem křesťanského měření času učinil v roce 525 římský kněz Dionysius Exiguus rok narození Ježíše Krista.
Příčinou náhrady juliánského kalendáře se staly Velikonoce. Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji se církevní představitelé shodli, že Velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti. Ta roku 325 připadla na 21. březen (jarní rovnodennost). V roce 1324 však upozornil byzantský učenec Nikifor Grigora císaře Andronika II. na nesrovnalost v kalendáři, kdy jarní rovnodennost nepřipadla na 21. března, a Velikonoce se tudíž budou posouvat směrem k létu. Byzanc však v té době měla jiné starosti, proto došlo v kalendáři ke změně až v roce 1551, kdy se podařilo německému astronomovi zpřesnit délku slunečního roku. Na základě jeho měření byl vypracován návrh nového kalendáře, v němž byla upravena pravidla pro počítání přestupných let. 24. února 1582 papež Řehoř XIII. tento kalendář uzákonil a na jeho počest se nazývá řehořský nebo gregoriánský. Pravidla pro přestupné roky jsou následující:
- Rok dělitelný 4 je přestupný s výjimkou Bodu 2.
- Rok dělitelný 100 není přestupný s výjimkou Bodu 3.
- Rok dělitelný 400 je přestupný vždy.
V Českých zemích byla reforma provedena v roce 1584. Řada protestantských států na gregorián-ský kalendář přešla až v roce 1700, Japonsko kalendář srovnalo 1873, Čína v roce 1912, Rusko 1918 a Řecko 1923.
Jak sestrojit kalendář
Přirozených jednotek, na které kalendář rozdělit, se nabízí hned několik. Především je to den, nejzákladnější lidský cyklus od spánku do spánku, nebo spíše doba, kterou trvá otočení planety Země kolem své osy. Tuto periodu označujeme za sluneční den.
Druhý cyklus spojený se Sluncem je sluneční rok, tedy doba, za kterou oběhne Země kolem Slunce. Tím je zajištěno pravidelné střídání ročních období mající vliv na vegetační rytmus.
Třetí cyklus souvisí s oběhem Měsíce kolem Země a dobu od úplňku k úplňku označujeme za lunární měsíc.
Sladit tyto cykly do nějakého kalendáře je však velmi obtížné, protože periody lunárního měsíce a slunečního dne i roku jsou na sobě nezávislé a nezapadají do sebe. Všechny kalendáře, které kdy lidstvo vyvinulo, jsou tedy buď lunární, solární nebo lunisolární, tzn. kombinací obou typů.
Lunární kalendář
Délka lunárního měsíce je 29,53 dní, jeden rok tedy můžeme rozdělit na 12 lunárních měsíců a 11 dní. Synchronizovat měsíc, den a rok tedy jde velmi obtížně, řada kultur proto zvolila jednodušší cestu a za základní periodu stanovily pouze měsíc a den, čímž vznikl lunární kalendář. Ten se uchytil především v arabských zemích, např. muslimský kalendář je čistě měsíční. Má 12 lunárních měsíců s celkovým počtem 354 dní, takže po 32,5 letech předežene gregoriánský sluneční kalendář o jeden rok.
Solární kalendář
Sluneční kalendář má oproti kalendáři lunárnímu své podstatné výhody. Určité měsíce připadají vždy do určitých ročních období (jaro, léto, podzim, zima) vhodných pro zemědělské činnosti. Délka kalendářního měsíce je proto uměle stanovena, ačkoliv se snaží přiblížit délce lunárního měsíce (střídáním 30 a 31 dní, v únoru 28 dní a přidání vždy jednoho dne v přestupném roce). Tím je zajištěno 365 dní v roce (nebo 366 v roce přestupném) tak, aby kalendářní rok odpovídal slunečnímu roku. Mezi solární kalendáře patří dnes používaný gregoriánský i dříve juliánský.
Lunisolární kalendář
Kombinací obou principů je kalendář lunisolární, který používá jako střední jednotku lunární měsíc a 12 těchto měsíců označuje za kalendářní rok. A protože takový rok je o 11,5 dne kratší, než rok solární, jednou za určitou dobu se přidává přestupný měsíc. Většinou se tak děje každý třetí rok, protože třetím rokem odpovídá zpoždění zhruba délce jednoho měsíce. Příkladem lunisolárního kalendáře je kalendář židovský.
Proč má týden sedm dní
Na to je několik hypotéz. Sedm dní může představovat sedm astrologických planet, včetně Slunce a Měsíce, známých ve starověku. V řadě jazyků se dny v týdnu podle těchto planet stále nazývají (Sunday – Slunce, Monday – Měsíc, Saturday – Saturn, atd.). Dalším důvodem bylo, že lunární měsíc se mohl rozdělit na dva čtrnáctidenní cykly dorůstání a ubývání Měsíce a jeden den úplňku, polovinou tohoto cyklu pak mohl vzniknout týden. V řadě jazyků je navíc původ slova týden spojen s ,,tržním dnem“, takže je také pravděpodobné, že vznikl, aby respektoval obchodní zvyklosti: potkat se jednou za několik dní v tržní den, z čehož vzešel týden. V židovské tradici Bůh stvořil svět za sedm dní. Ve 3. stol. n. l. se sedmidenní týden uchytil v Římě.