Pochopit minulost znamená porozumět přítomnosti...

12.07.2012 22:27:05

Egypt

Vznik říše a období největšího rozkvětu

Tři tisíce let vládla mocná staroegyptská civilizace v severovýchodní Africe. Položila základy k mnoha civilizačním vymoženostem, které používáme dodnes. Rozkládala se výhodně podél středního a dolního toku úrodné řeky Nil a s tímto veletokem byla neodmyslitelně spojena.

Počátky této civilizace klademe již do období kolem roku 3 150 př. n. l., kdy byl sjednocen Horní a Dolní Egypt pod vládou prvního faraona. Největšího rozmachu dosáhl starověký Egypt v období Nové říše (zhruba 1570 – 1070 př. n. l.). Na samotném počátku tohoto období byla říše pod. nadvládou panovníků - Hyksósů. Ti byli vyhnáni faraonem Ahmosem I. (1550 – 1525 př. n. l.), který je považován za zakladatele Nové říše. Za jeho vlády pronikli a podmanili Egypťané území dnešní Sýrie a Núbie. V tomto období dosáhl Egypt své maximální rozlohy a moci. Centrem říše v této době již bylo město Veset, řecky známé jako Théby. Právě zde byl soustředěn kult uctívání boha Amona, který po spojení se slunečním bohem Re vytvořil jedno z nejvýznamnějších egyptských božstev, stvořitele a ochránce panovníka i státu – Amon-Rea. Tak tomu bylo i v době vlády královny Hatšepsovet (1479/1473 – 1458/1457 př. n. l.), jedné z nejvýznamnějších vládců egyptské Nové říše, která na vyobrazeních a v titulatuře vystupovala jako muž faraon Hatšepsut. Na veřejnosti nosila mužské oblečení a nechávala se ráda zobrazovat s Osirisovým vousem. Vlády se zmocnila na úkor svého nevlastního syna Thutmose III., když se stala jeho regentkou po smrti manžela a nevlastního bratra Thutmose II. Přes násilné uchopení trůnu patřila k ,,osvíceným“ panovnicím, když podpořila rozvoj obchodu a poznání. Preferovala mír před zbytečnou válkou. Proslavila se rovněž velkou výpravou do země Punt, pro Egypťany velice záhadnou. Právě výjevy z této výpravy zdobí stěny zádušního chrámu Dér el-Bahrí, který nechala postavit. Najdete na nich však i mnoho jiných výjevů s mytologickou i jinou tématikou. Zádušní chrámy sloužily pro přípravu těl na mumifikaci a také se zde přinášely obětiny za lepší život panovníků ve světě mrtvých. Chrám je do dnešních dnů zachován takřka v původní podobě. V 19. století byl chrám sice rekonstruován, ale ne přestavován. Vyniká před ostatními tím, že je zapuštěn do skalního masivu, takže se plně přizpůsobuje nerovnosti terénu. Rozkládá se na třech terasách, které se opírají o stěny. Po jejich stranách stojí sloupořadí a jsou vzájemně propojena hlavní vzestupnou rampou. Na četných sloupech najdeme tradiční sochy boha Usira (Osirise).

V polovině 14. století př. n. l. provedl Amenhotep IV. jakousi starověkou náboženskou revoluci, když se pokusil omezit výraznou moc Amonových kněží. Nařídil uctívání dávného kultu slunečního boha Atona a své jméno změnil z Amenhotepa na Achnatona. Atonův kult měl výrazné rysy monoteismu (uctívání pouze jediného boha), čímž by popřel existenci a moc všech ostatních bohů. Šlo o zcela zásadní zásah do egyptského náboženství v, což si mocní kněží samozřejmě nechtěli nechat líbit. Proto se po Achnatonově smrti náboženský život vrátil k původnímu zavedenému řádu a jméno rebelského faraona bylo kněžími boha Amon-Rea vymazáno z památek a monumentů. Achnatonův nástupce Tutanchaton (vládl asi 1333 – 1323 př. n. l.) si změnil jméno na dnes dobře známé Tutanchamon. Přes svou dnešní popularitu však vládl pouhých deset let, navíc v dětském věku, takže za něj rozhodovali spíše vlivní rádci.

Mnohem významnějšími faraony Nové říše byli nositelé jména Ramesse (Ramses). Silným panovníkem byl bezpochyby Ramesse II., který vládl velmi dlouho (zhruba v letech 1279 – 1213 př. n. l.). Svými schopnostmi vojevůdce by se dal přirovnat k Napoleonovi či Caesarovi. Podařilo se mu zajistit nebývalý rozkvět Egypta a dal zbudovat jedinečné nádherné chrámy, jako je např. chrám v Abú Simbelu. Abú Simbel je archeologická lokalita na území historické Núbie, dnes v jižním Egyptě, na západním břehu Násirova jezera, asi 290 km jižně od Asuánu. Nacházejí se zde dva starověké egyptské chrámy vytesané do skalního masivu. Ve své době byly určeny nejen k provozování kultu významných egyptských bohů, ale i samotného panovníka a jeho oblíbené manželky královny Nefertari. Na své nynější místo byly přeneseny v letech 1963 – 1968 v rámci mezinárodní akce UNESCO na záchranu památek Núbie před zatopením budovanou Asuánskou přehradou. Velký chrám byl objeven roku 1813 švýcarským učencem Johannem Ludwigem Burckhardtem. Chrám byl zasvěcen nejvyšším bohům Horního a Dolního Egypta, Amon-Reovi a Reharachtejovi. Chrám je orientován přesně k východu a byl postaven tak, že dvakrát do roka, o jarní a podzimní rovnodennosti, ozářilo vycházející slunce sochy tří božstev vytesané v západní stěně nejzazší kaple, ležící 65 metrů hluboko ve skalním masivu. Průčelí chrámu vévodí čtyři sedící, přes 20 metrů vysoké kolosy Ramesse II., mezi jejichž nohama stojí sochy dalších členů královské rodiny. Horní okraj průčelí zdobí řada paviánů uctívajících vycházející slunce. Za vchodem do chrámu následuje síň s osmi pilíři s tzv. usirovskými sochami panovníka, dále menší síň se čtyřmi pilíři, tzv. příčná, a nakonec již zmíněná kaple se sochami bohů. Vpravo i vlevo od hlavního traktu se nachází několik vedlejších komor. V reliéfní výzdobě chrámu, která má převážně náboženský ráz, vynikají scény a nápisy z válek Ramesse II. v Sýrii, Libyi a Núbii. Neváhal vytáhnout např. do boje proti úhlavnímu nepříteli – Chetitům. Po památné bitvě u Kadeše (asi 1274 př. n. l.) vznikla první dochovaná mírová smlouva mezi panovníky obou stran. Ta byla následně dokonce stvrzena sňatkem, neboť Ramesse pojal za manželku dceru chetitského krále.

O sto let později se ale poměry začaly měnit. Za panování posledního ,,velkého“ faraona Ramesse III. (zhruba 1186 – 1155 př. n. l.) byl Egypt pustošen nájezdy tzv. mořských národů. Egyptská říše byla natolik oslabována, že se narušená ústřední moc již nedala obnovit. V zemi postupně vzrůstala anarchie a nově nastupující faraoni měli jen omezenou moc. Egypt se čím dál více drolil a se smrtí Ramesse XI. kolem roku 1069 př. n. l. definitivně končí období Nové říše. V následujícím období se původní moc a sláva říše na Nilu už nikdy nevrátila. Vláda nad Egyptem skončila oficiálně roku 30 př. n. l., kdy si zemi podrobil první římský císař Augustus.

Egypt nám zanechal nebývale rozsáhlé dědictví. Jde především o rozvinutou matematiku, lékařství, hrnčířství, nové formy literatury a počátky diplomacie. Přestože to byla velmi bohatá a rozvinutá říše, mince se v Egyptě začaly používat až v 5. století př. n. l., kdy byla tato zvyklost převzata od okolních států. Do té doby sloužilo zrní, měď a stříbro za základní a univerzální směnné produkty.

Země faraonů jitří také fantazii mnoha spisovatelů a současných umělců.

Nejdůležitější mezníky Egypta

• před r. 3 100 př. n. l. – předdynastická doba, období do sjednocení Egypta panovníkem Narmerem


• asi 3 200 – 3 000 př. n. l. – protodynastické období, období vlastního politického sjednocování Egypta


• 3 000 – 2 686 př. n. l. – archaická či raně dynastická doba, období vlády 1. a 2. dynastie


• 2 686 – 2 134 př. n. l. – stará říše, období vlády 3. – 8. dynastie


• 2 160 – 2 055 př. n. l. – první přechodná doba, vládne 9. – 11. dynastie. Egypt je rozdělen na dvě části


• 2 055 – 1 640 př. n. l. – střední říše, vláda 11. – 13. dynastie, znovusjednocení země a upevnění moci


• asi 1 650 – 1 550 př. n. l. – druhá přechodná doba, vláda 15. – 17. dynastie, vláda cizinců Hyksósů


• 1 570 – 1 070 př. n. l. – nová říše, období největšího vzestupu a územního rozmachu, vláda 18. – 20. dynastie, období končí úpadkem panovnické moci a rozdrobením říše


• 1 069 – 664 př. n. l. – třetí přechodná doba, vláda 21. – 25. dynastie


• 664 – 323 př. n. l. – pozdní doba, vláda 26. – 30. dynastie, období končí dobytím Egypta Alexandrem Velikým plus dvě kratší období perské nadvlády


• 323 – 30 př. n. l. – ptolemaiovská dynastie – rod makedonského původu, tvořený potomky jednoho ze sedmi Alexandrových generálů. V Egyptě vládli až do obsazení země Římany, poslední královnou byla proslulá Kleopatra VII.

Život na onom světě

Jedním z cílů starověkého Egypťana bylo zajistit se co nejlepší podmínky pro věčný život na onom světě. Polyteistické egyptské náboženství a obecně také mytologie spatřovaly v posmrtném životě spásu a jediný pozitivní osud člověka po smrti. Na tom pracoval už během života – postavil si hrobku a každodenně přinášel obětiny v rámci svého zádušního kultu.

Výrazem touhy po posmrtném životě byla především mumifikace zemřelých, která zachovala tělo neporušené i dlouho po fyzické smrti jeho majitele.

O tom, zda zesnulý člověk odejde do říše mrtvých, rozhodoval podle mytologické tradice tzv. ,,Usirův“ soud. Z doby Nové říše známe krásně zdobené papyry zobrazující scénu vážení srdce, protože srdce bylo sídlem mysli. Na druhé straně vah leželo pero bohyně pravdy Maat, symbolizující řád a pořádek. Pokud srdce z důvodu hříšného života převážilo, zesnulého čekaly velice zlé vyhlídky – sežrala ho velká požíračka Amemait a tím skončil definitivně jeho život na tom i onom světě a upadl v zapomnění. Amemait byla mytologická bytost s hlavou krokodýla, hřívou a tělem lva a zadní částí těla hrocha.

Během dlouhé historie vyvinuli kněží kromě mumifikace také propracovaný systém obřadů a úkonů, který měl zesnulým zajistit posmrtný život. Ve starších obdobích zabránilo hnití mrtvých těl sucho, které v pouštních podmínkách panovalo. S postupem času si však bohatší Egypťané nechávali stavět mohutné kamenné hrobky a jejich těla byla po smrti uměle mumifikována. To obnášelo vyjmutí vnitřních tělních orgánů, pevné ovinutí těla pruhy látky a uložení mrtvoly do pevné, hranaté schránky (kamenného sarkofágu nebo dřevěné rakve). Od období vlády 4. dynastie začaly být některé orgány ukládány odděleně do nádob, zvaných kanopy.

V období Nové říše Egypťané mumifikační techniky zdokonalovali a nejlepší z nich zabrala dobu až 70 dní (mimo jiné při ní vytahovali mozek nosní dírkou). Mumifikacím se věnovala specializovaná skupina kněží, jejichž praktické anatomické znalosti se dají srovnat s těmi, kterými vládnou dnešní patologové.

V případě pohřbu vlivného a bohatého příslušníka egyptské vyšší vrstvy nebylo na obřadu a obětinách nijak šetřeno. O prozkoumání jejich hrobů nás bohužel již ve starověku připravili všudypřítomní vykradači hrobů.

Moderní věda odhalila překvapivě vyspělou úroveň staroegyptské medicíny až po rozluštění hieroglyfického písma francouzským vědcem Champollionem v roce 1822. Byly postupně objevovány starověké lékařské texty na papyrech, staré až 5 000 let. Díky mumifikacím měli vynikající znalosti o fungování lidského těla, zbytek doháněli egyptští lékaři dlouhodobým pozorováním a praktickou zkušeností. Běžné byly neinvazivní operační zákroky, rovnání zlomenin kostí a podávání různých bylinných léčivých přípravků. Výraznou roli navíc sehrávala také magie a různá kouzelná zaříkávání.

Egyptská kniha mrtvých

Významnou úlohu v zádušním kultu hrály tradičně Knihy mrtvých – soubory asi 200 magických a náboženských zaříkadel souvisejících právě s představou Egypťanů o posmrtném životě. Byla napsána obvykle hieroglyfickým písmem na papyrových svitcích nebo přímo na předmětech, umístěných v hrobkách a rakvích zesnulých nebo se také stávala součástí výzdoby hrobek. Jsou vrcholným dílem staroegyptské náboženské veršované literatury, která prošla dlouhým historickým vývojem.

Znalost těchto svitků (nebo už jen jejich pouhá přítomnost v hrobce) měla zesnulému umožnit bez-pečný vstup do říše mrtvých, ve které si navěky uchovává veškeré své pozemské a duchovní schopnosti a vlohy. Svitky mu měly pomáhat na cestě k věčnému odpočinku, zajistit mu štěstí a bezpečnost na onom světě. V textech se také objevují cenné rady o správném umístění amuletů při mumifikaci, jsou zde popsány mnohé představy Egypťanů o posmrtném životě a konečně i závěrečný soud před Usirem. Důležité místo mezi zaklínáními zaujímalo ospravedlnění mrtvého ze 42 hříchů před 42 soudci posmrtného soudu. Ti, kteří si mohli drahou Knihu mrtvých dovolit, se tak zbavovali odpovědnosti za spáchané hříchy.

Jednotlivá zaříkávadla jsou dnes egyptology řazena a číslována jako samostatné kapitoly, žádný dochovaný opis Knihy mrtvých však nebyl kompletní. Hlavní předlohou je stále opis jedné verze z pozdějšího Ptolemaiovského období, který obsahuje 165 kapitol. Je kuriózní, že po svém objevu byly tyto texty nejprve považovány za jakousi egyptskou ,,Bibli“. Na rozdíl od ní však nebyla Kniha mrtvých považována za boží zjevení, a proto mohl být její text postupem času upravován a měněn.

Výstava Tutanchamon – jeho hrobka a poklady

Na brněnské výstavě ,,Tutanchamon – jeho hrobka a poklady“, která se konala v roce 2009, jsme mohli najít předměty z faraonovy hrobky uspořádané přesně tak, jak je objevil slavný archeolog Howard Carter v roce 1922. Přestože se nejedná o originály, jsou exponáty vyrobeny nejlepšími řemeslníky, kteří měli za vzor původní předměty z Káhiry a fotografie. Výstava je svým atmosférickým uspořádáním připomínajícím původní hrobku skutečně jedinečná. Sarkofág s mumií Tutanchamona byl umístěn do kamenné truhlice, která byla ještě vložena do tří truhlic z pozlaceného dřeva. Tyto truhlice byly potom umístěny v Pohřební komoře, tak, jak je zachyceno na schématu celé hrobky. V další místnosti objevené Carterem až po třech letech od nálezu hrobky a nazývající se Pokladnice, se nacházela přenosná schrána se sochou boha Anubise v šakalí podobě. Schrána má tvar kaple položené na saních a obsahovala především šperky a alabastrové misky pro pohřební obřady. Hlava krávy za Anubisem představovala podle jedné teorie bohyni nebes Mehetueret.

Tutanchamon po svém otci Achnatonovi převzal zemi v pouhých devíti letech. Nechal zrušit veškeré náboženské reformy, jež zavedl jeho otec a vrátil se k osvědčenému a tradičnímu kultu slunečního boha Amona. Nechal opravit všechny náboženské stavby a památky, za což doufal v návrat Amonovy přízně. Za ženu si vzal svoji nevlastní sestru Anchesenamon. Dalšími činy se už však proslavit nestihl, protože smrt ho zastihla v pouhých 19 letech.

Nejnovější lékařské výzkumy s použitím CT skenu s jistotou prokázaly, že Tutanchamon spadl z vozu při své oblíbené zábavě – lovu v poušti. Pádem si zlomil levou stehenní kost tak ošklivě, že zřejmě způsobila otravu krve a po několika dnech smrt.

Jeho vláda byla tedy krátká a veskrze nevýznamná, takže je velice pravděpodobné, že několik let po faraonově smrti už jeho jméno v Egyptě upadlo v zapomnění. O to více šokující na celém nálezu hrobky bylo zjištění, jaké bohatství obsahuje hrob nevýrazného panovníka. Její jedinečnost spočívá vlastně pouze v tom, že na rozdíl od ostatních nějakým zázrakem unikla pozornosti vykradačů. O co bohatší musela být pohřební výbava slavných faraonů, jako byl Ramses II. Veliký, Amenhotep III. a mnoha dalších! Ta je však díky starověkým i pozdějším zlodějům nenávratně ztracena.

Odkaz stavitelů pyramid

Hlavním prostředníkem mezi egyptskou a dnešní civilizací byla antika, neboť Řekové a Římané z ní přejali spoustu věcí. Například základ dnešního kalendáře můžeme hledat právě v Egyptě. Také řecké sochařství vycházelo z egyptských vzorů stejně jako znalosti astronomické či lékařské. Ve středověku se tyto znalosti dostaly do Evropy s přispěním překladů antických autorů do arabštiny.

Společným znakem Řeků, Římanů a Egypťanů byla víra v bohy. Náboženství představovalo pro starověké civilizace jakousi kotvu pro všechno, co nedokázali ve složitém světě ovlivnit či pochopit. Bohové jim pomáhali překonávat obtíže okolního prostředí, přírodních pohrom a dalších negativních faktorů.

Ve srovnání s řeckou mytologií se egyptští bohové zdají více vzdáleni lidem. Zatímco řečtí bohové mají hodně lidskou povahu, egyptští jsou více tajemní a odlišní od člověka. Je to dáno tím, že panteon egyptských bohů nebyl tak jednotný jako řecký. Egyptská říše se skládala z Horního a Dolního Egypta, přičemž tyto části byly ještě rozdělené na kraje – řecky nomy. V každém nomu bylo uctíváno jedno hlavní božstvo. Kromě nich existovala celostátní božstva. Náboženské kulty byly v počátcích také často propojeny se zvířecími fetiši. Proto má tolik egyptských bohů zvířecí podobu. S tím souvisí i uctívání zvířat, jejich mumifikování a vznik rozsáhlých zvířecích pohřebišť.

O Egyptě musíme hovořit jako o zemi dvou kultur. První z nich byla kultura dvorská na vysoké úrovni, což je poznat třeba i na předmětech z hrobky Tutanchamona. Druhá byla kultura obyčejných lidí, zemědělců a řemeslníků, která se dlouho držela takřka na úrovni pravěku. Obě kultury spolu sice koexistovaly, ale přejít z jedné do druhé nebylo jednoduché. Dělicí čárou mezi nimi byla znalost písma. Existují například doklady z Amarny, známé lokality spojené s panovníkem Achnatonem, kde je možné nalézt nádherné vily s bazény, koupelnami a záchody. Vedle nich se rozkládala sídliště skládající se z poměrně primitivních obydlí.

Nejdůležitějším znakem egyptské civilizace je tedy hierarchizace společnosti. Ta vymezovala místo člověka v egyptské společnosti a předurčovala jeho život. S tím souvisí i důraz na propracovanou admi-nistrativu a správu země. Egypťané byli velcí byrokraté. Chrámoví kněží zaznamenávali každou drob-nost: například, když spadla socha, tak zaznamenali, že je odřená. Často se setkáváme i se značkami na stavebních blocích. Nacházíme na nich několik typů informací: z jakého lomu byl konkrétní blok přine-sen, jaká stavební skupina pracovala na konkrétní části stavby, jméno toho, kdo zodpovídal za stavební práce, komu stavba patřila a další. Ale Egypťany známe i z jiné stránky. Uměli se bavit a užívat života. Hráli například kostky nebo karty, znali a vyhrávali na různé hudební nástroje a podobně.

Co se týče jejich typických staveb, existují různé teorie o tom, jak byly pyramidy postaveny s pomocí tehdy známých technologií. Někdy jsou až dost fantastické. Lze však říci, že Egypťané při stavbě používali různé metody tak, jak to bylo výhodné pro konkrétní stupeň stavby. Takže šlo zřejmě o souhrn několika různých metod, například různých typů ramp, dřevěných klínů na podkládání bloků, apod. Zkrátka pomáhali si čímkoliv, co měli po ruce.

Ohledně běžného života obyčejných lidí toho moc nevíme. Je to složité, protože sídliště byla především podél Nilu kvůli úrodné půdě na přirozených pahorcích a každoroční záplavy s sebou přinášely usazeniny, které během tisíciletí sídliště zanesly. Další starověká sídliště se nacházejí pod dnešními sídly, takže je obtížné jejich odkrývání. Přesto však bylo několik sídlištních lokalit prozkoumáno. Například blízko známého Údolí králů byla zkoumána řemeslnická vesnice dnes nazývaná Dér el-Medína.

Výzkum starověkých hrobek dávných panovníků v Egyptě a bádání nad problémy staroegyptské civilizace má v české republice dlouhou tradici. Český egyptologický ústav oslavil v roce 2009 padesáté výročí vzniku a jeho tajemník egyptolog a archeolog Jaromír Krejčí už 17 let zkoumá pyramidy a hrobky v Abúsíru. Tento ústav již připravil řadu výstav jak v ČR, tak i v samotném Egyptě. Kromě archeologické činnosti se věnuje i práci filologické – jde o překlady textů, životopisů a rovněž překlad Knihy mrtvých do češtiny. Jelikož existují pouze ne úplně dobré české verze založené na anglických překladech, český ústav připravil překlad přímo ze staroegyptštiny.