23.08.2012 14:35:09
Stoletá válka (1337 – 1453)
Příčiny vzniku válečného konfliktu
Zápas Anglie a Francie, známý jako stoletá válka, vyrůstal z územních nároků a dynastických sporů. Kde však máme hledat její počátek? Měli angličtí králové skutečně právo na francouzskou královskou korunu?
Letité anglo-francouzské nepřátelství vypuklo na konci 13. století. Nešlo však o nepřetržitě vedený boj, neboť období válek se pravidelně střídala s časem příměří a klidu zbraní. Válka jako taková měla ve své podstatě jedinou hlavní příčinu a tou byly spory o majetky anglických králů ve Francii. Angličtí králové však nebyli na těchto územích úplnými suverény, neboť jako jejich lenní pánové zde vystupovali králové francouzští.
Do poloviny 13. století angličtí králové o svá francouzská území vesměs přišli a zbývající
velkou državu, vévodství akvitánské (po vévodkyni Eleonoře Akvitánské, manželce angl. krále Jindřicha II., který v Anglii vládl v letech 1154 – 1189), spravovali z titulu vévody, stále však zůstávali vazaly krále francouzského. Pro mnoho Angličanů se středověká Akvitánie stala zemí příležitostí ne nepodobnou americkému ,,Divokému Západu“. Součástí Akvitánie bylo také Gaskoňsko, které v této době fungovalo jako výtečné odbytiště anglických suken, kůže a obilí a jako nejdůležitější zdroj do Anglie dovážených vín.
Pravnuk Jindřicha II., anglický král Eduard I. (1272 – 1307), zvaný Kladivo na Skoty, 
, v říjnu 1285 složil lenní přísahu právě nastoupivšímu francouzskému králi Filipovi IV. Sličnému (1285 – 1314). V květnu 1294 však vypukla válka způsobená tím, že Filip zkonfiskoval Angličanům Akvitánii. Válčilo se až do roku 1298, přesto se však Francouzům podařilo anglická území zcela obsadit. Válka tedy nepřinesla žádnou změnu a mír podepsaný v roce 1303 anglickému králi opět přisuzoval roli vazala. K lepším vztahům měl do budoucna přispět sňatek domluvený mezi Eduardovým synem a dcerou Filipa IV. Isabelou. Právě díky tomuto sňatku mohl o více než 30 let později vznést jejich syn Eduard III. nárok na francouzskou královskou korunu.
Roku 1307 starý král Eduard I. zemřel. Jeho syn Eduard II. (1307 – 1327)
, měl pověst nerozhodného slabocha, takže fakticky za něj vládla královna Isabela Francouzská. Ta nakonec ve spolupráci se svým milencem Rogerem Mortimerem zařídila manželovo sesazení, uvěznění a posléze také zavraždění. Na jeho místo nastoupil mladý Eduard III. (1327 – 1377), který sehrál v počátečním dějství stoleté
války hlavní roli. Zapsal se do historie jako jeden z nejschopnějších králů Anglie. Byl pravým opakem svého otce. Zpočátku však podléhal vlivu své matky a jejího milence.
Na francouzském trůnu se však také děly změny. Po smrti Filipa IV., který se vypořádal s všemocným řádem templářů, aby získal jejich bohatství, následovali ,,prokletí králové“ rodu Kapetovců: Ludvík X. (1314 – 1316), Filip V. (1316 – 1322) a Karel IV. (1322 – 1328, na jehož dvoře byl vychováván mladičký Václav Lucemburský, pozdější český král a římský císař Karel IV. Prokletí se nazývají údajně proto, že velmistr řádu templářských rytířů Jacques de Molay v okamžiku, kdy byl upalován na hranici, vykřikl z plamenů na krále a jeho syny svou kletbu: „Buďte prokleti až do třináctého kolena!“ Jestli se jeho kletba vyplnila a seslala např. na Francii právě stoletou válku, dnes těžko můžeme posoudit, ale jisté je, že Kapetovci, sedící na trůnu Francie už dobrých 330 let, se najednou nemohli dočkat mužského potomka. V tom přišla smrt
posledního z nich a náhle bylo třeba nalézt odpověď na otázku, kdo se stane dalším králem Francie. Jelikož žena nemůže zdědit trůn a království (Isabela Francouzská),
přešla vláda na synovce Filipa IV., Filipa z Valois, který se stal francouzským králem jako Filip VI. (1328 – 1350).
Tato volba se však nelíbila anglickému králi Eduardovi III., který byl vnukem Filipa IV. a synovcem posledních tří francouzských králů, a vznesl také svůj nárok na francouzskou
korunu. Bohužel bezvýsledně. Tehdy se však ještě se svým neúspěchem smířil (bylo mu pouhých 16 let). Zásadním životním předělem pro něj byl rok 1330, kdy dosáhl 18 let a osamostatnil se. Zbavil se matky i jejího milence a převzal vládu do vlastních rukou.
V době, kdy se francouzský král Filip VI. chystal na křížové tažení proti Turkům, byl anglický král Eduard III. zrovna zaměstnán novou válkou ve Skotsku. Vzájemné vztahy Anglie a Skotska do znač-né míry kopírovaly situaci, které angličtí panovníci museli čelit ve Francii, zde ovšem v opačném gardu. Spor vypukl již za vlády Eduarda I. Úředníci anglického krále totiž prováděli vůči Skotům stejnou politiku jako Francouzi v Akvitánii vůči Angličanům. Výsledkem pak bylo spojenectví Skotů s Francouzi. Do této doby spadá také odboj skotského národního hrdiny Williama Wallace, jehož představil Mel Gibson ve známém filmu Statečné srdce. Podle něj by právě on měl být otcem Eduarda III., což je pochopitelně nesmysl.
Před zmíněným tažením vzkázal Filip VI. Eduardovi III., že jakékoli budoucí mírové narovnání mezi Anglií a Francií musí zahrnovat také Skoty. Eduard však na takové podmínky nehodlal přistoupit. Odvolal v roce 1337 svůj slib za Akvitánii, kde posílil svůj vliv a zakázal vývoz anglické vlny do flanderských měst. Válka byla na spadnutí, neboť křížová výprava se nakonec nekonala a Filip VI. hodlal použít nashromážděné vojáky. Eduard III. také nelenil a začal hledat spojence na všech stranách. Obrátil se dokonce na římského císaře Ludvíka Bavorského, který jej za úplatu jmenoval do úřadu generálního vikáře pro říšská území ve Francii. Tím do jeho rukou vložil možnost povolávat do svých služeb Filipovy francouzské poddané, kteří však zároveň byli leníky římského císaře. Také Filip mobilizoval své spojence, mezi něž se počítal i lucemburský vévoda a český král Jan Lucemburský a jeho syn, moravský markrabě Karel.
Stoletá válka začíná
Vůbec první větší střetnutí se odehrálo v říjnu 1337, kdy Angličané obsadili flanderské přístavní město Cadzand (v dnešním Nizozemí) držené Francouzi. Tím vlastně začala
stoletá válka. Eduard však musel čelit značným finančním potížím, takže už na konci roku souhlasil s příměřím, které trvalo až do července 1338. Mezitím jeho spojencům klesala vůle bojovat. Následné válečné tažení v letech 1338 – 1340 na území Flander tak pro anglického krále mělo takřka katastrofální finanční následky, kdy byl donucen zastavit i své korunovační klenoty. Na radu flanderských měšťanů, kteří mu za to slíbili poslušnost, se roku 1339 nechal prohlásit francouzským králem a do svého štítu přidal vedle anglického
lva francouzské královské lilie. Finanční tísně se ovšem nezbavil a musel se vrátit do Anglie požádat parlament o peníze na další válku. Shromáždil vojsko v červnu 1340 a vítězně se střetl s francouzským králem u flanderského města Sluis. Filipovi VI., který vsadil na vyčkávací taktiku, se však podařilo postupně získat Eduardovy spojence na svou stranu. Peníze se mezitím opět rozkutálely, a proto mezi zářím 1340 a červnem 1341 následovalo další příměří.
V červnu 1340 složil lenní přísahu jako králi Francie do rukou Eduarda III. nově zvolený bretaňský vévoda Jan z Montfortu. Válečné akce se proto přesunuly do Bretaně a Angličané se 30. září 1342 konečně dočkali svého prvního vítězství na francouzské půdě od dob Richarda I. Lví srdce. Boje pokračovaly a do konce května 1345 se Angličané stali pány téměř celé Bretaně. V první polovině roku 1346 se válčilo také v Gaskoňsku a na konci června se Eduard rozhodl vpadnout i do Normandie. Při svém postupu na východ anglické vojsko pálilo a rabovalo a dostalo se až do vzdálenosti několika kilometrů od Paříže. Poté překročilo řeku Seinu a pokračovalo směrem na sever.
Francouzský král Filip na to reagoval shromážděním silné armády, která měla Angličany vyřídit jednou provždy. Výsledkem byla bitva u Kresčaku (26. srpen 1346), která však Francouzům nepřinesla vítězství, ale drtivou porážku a Angličany z francouzského území nevypudila. Českých dějin se bitva dotkla tím, že v řadách útočících francouzských rytířů byl zabit i slepý český král Jan Lucemburský. Jeho rytířskou smrt uctil syn anglického krále
Eduard z Woodstocku (nazývaný Černý princ) tím, že přijal Janův odznak se třemi pštrosími péry a heslem ,,Ich Dien“ (Sloužím). Tento odznak s heslem používá anglický následník trůnu dodnes.
Od Kresčaku táhli Angličané ke Calais, které oblehli a v srpnu 1347 také dobyli. Získali tak jednu z nejpevnějších opor pro své budoucí akce a toto jediné ,,anglické“ město na kontinentě zůstalo v jejich rukou až do roku 1558. Válečné akce přerušila morová nákaza řádící mezi léty 1347 – 1351.
Obnovení bojů
Anglický král Edvard III. se v říjnu 1347 vrátil přes moře zpět do Anglie. Přestávku využil k obnově své armády.
V roce 1350 zemřel francouzský král Filip VI. z Valois.
Jeho nástupcem se stal jeho syn Jan jako Jan II. (1350 – 1364), zvaný Dobrý. Jeho první válečná tažení na vrácení Angličany obsazeného území (Akvitánie, Bretaň) nedopadla dobře. Tyto neúspěchy ho přiměly k tomu, že zvolil cestu příměří a mírového jednání (1353) v Guines.
Francouzům začal komplikovat situaci i Janův příbuzný a zeť Karel II. Navarský, zvaný Zlý, který odmítal dále čekat na své dědičné majetky v Champagne a Normandii, slíbené mu již Filipem VI. z Valois. Objednávka vraždy na svého soupeře a králova oblíbence ho donutila k útěku pod ochranu anglického velitele v Akvitánii. Podle mírové smlouvy, která byla uzavřena v dubnu 1354, měl Eduard III. dostat Akvitánii bez nároku na lenní přísahu a navíc také Ponthieu, Poitou, Anjou, Maine a Normandii, což znamenalo téměř všechna území, která angličtí králové ovládali v době největšího rozmachu své moci. Francouzi však nakonec od navržené dohody ustoupili a jako jeden z důvodů uvedli právě poskytnutí azylu Karlovi Navarskému. Takže v červnu 1355 se válka rozhořela nanovo. Karel Navarský se nakonec se svým královským tchánem usmířil, ale tak okatě se přátelil s jeho nejstarším synem Karlem, až Jan II. pojal podezření, že proti němu oba Karlové kují nějaké pikle. Proto v dubnu 1356 vpadl na jednu ze synových oslav, shromáždil některé z hostí, údajně spiklence, a nechal je okamžitě popravit. Karel Navarský putoval do vězení v Louvru a syna Karla eskortovali královští vojáci do Paříže.
Černý princ a bitva u Poitiers
Na podzim roku 1355 dorazil do Bordeaux v Akvitánii nejstarší syn Eduarda III., známý
jako Černý princ, jinak nazýván jako Eduard z Woodstocku. Byl to zkušený válečník, neboť už v 16 letech se zúčastnil bitvy u Kresčaku. Své nové působení ve Francii zahájil 900 km dlouhým nájezdem hrabství Toulouse. Jeho trasu lemovaly doutnající trosky vypálených vsí a městeček. Následujícího roku chtěl táhnout na sever a spojit se s další armádou, která postupovala z Bretaně do nitra Normandie, kde se stala vítaným spojencem šlechticů, bouřících se proti zatčení Karla Navarského. Francouzský král Jan však Angličany vytlačil zpět do Bretaně a začal je pronásledovat dále na jih. V září 1356 se nakonec strhla bitva mezi
Janem a Eduardem z Woodstocku na bitevním poli blízko města Poitiers. Rozdíl mezi oběma armádami spočíval ve skutečnosti, že proti méně početné anglické armádě, tvořené však z velké většiny profesionálními žoldnéři, stály bojově značně nevyrovnané kontingenty jednotlivých francouzských pánů, rozdělených řevnivostí a touhou po válečné slávě. Bitva byla zahájena 19. září francouzským útokem. Nastal všeobecný masakr, z něhož nakonec Angličané vyšli vítězně. Jan II., který odmítl opustit bojiště, padl do zajetí.
Země bez krále
Zajetí krále Jana znamenalo dočasný přechod vlády do rukou osmnáctiletého syna Karla (přes svou matku Jitku byl synovcem Karla IV. Lucemburského). Nové daně, které vypsal, však způsobily vzpoury obyvatelstva v Beauvais a také v Paříži. Pařížané se spojili s Karlem Navarským, který byl osvobozen z vězení v Louvru a začal bojovat o moc s Karlem. V květnu 1358 ale povstali i sedláci z Íle-de-France a celou oblast zachvátila jedna z největších selských bouří ve středověku. Do čela královských vojáků se ale překvapivě postavil právě Karel Navarský a do začátku srpna 1358 vzpouru potlačil. Mír uzavřený mezi ním a dauphinem-regentem Karlem zajistil klid tolik potřebný k vyjednávání s Angličany.
Královský zajatec a rozbití Francie
Král Jan strávil zimu 1356 – 1357 v anglickém zajetí v Bordeaux a v květnu roku 1357 byl převezen do Londýna. Vyjednávání o podmínkách jeho propuštění se pak táhlo. Kromě výkupného ve výši asi 5 miliónů zlatých byli Francouzi ochotni obětovat také zhruba třetinu svého království. Eduardovi III. se to však zdálo málo a chtěl ještě více, téměř celou polovinu. Na to však
regent Karel a shromážděné stavy v květnu 1359 odmítli přistoupit. A tak k žádné dohodě nedošlo a rozhořely se nové válečné akce. Anglická armáda se vylodila v Calais a tentokrát zamířila na město Remeš, v jehož katedrále tradičně probíhala korunovace francouzských králů.
Francouzi, kteří v otevřeném boji měli vždy smůlu, nastoupili cestu partyzánské války a jeho loďstvo křižovalo podél pobřeží a bránilo přísunu posil a proviantu do Akvitánie či Calais. Angličanům tak velice brzy začala chybět píce a potraviny. Tvrdou zimu 1359 – 1360 strávila proto anglická armáda v Champagni a severním Burgundsku. Na jaře roku 1360 se už dosti vyčerpané jednotky vydaly jižně od Paříže. Příslovečnou poslední kapkou pak byla silná bouře, plná blesků a krupobití, při níž řada mužů přišla o život. Ta nakonec donutila Eduarda III. obnovit jednání s Francouzi a v květnu 1360 pak obě strany dohodly mírové podmínky ve vsi Brétigny
. Na základě této dohody dostal Edvard III. Bigorre, Rouergue, Saintonge, Quercy, Akvitánii, Poitou, Ponthieu, Guines, Calais a k němu přiléhající území do plné suverénní moci. Janovo výkupné bylo stanoveno na 3 miliony écu. Na oplátku se anglický král vzdal svého nároku na francouzskou korunu. Naplnění smlouvy bylo podmíněno předáním výše uvedených území nejpozději do listopadu 1361. Do jara roku 1362 byla většina území zmíněného ve smlouvě pod anglickou kontrolou. Eduard se však z ne zcela jasných důvodů nijak nesnažil vynutit si od francouzského krále, aby se jich formálně zřekl.
Po propuštění krále Jana v říjnu 1360 byli jako rukojmí za zbytek dlužné částky odesláni do Calais někteří francouzští princové. S nimi Eduard III. v listopadu 1362 uzavřel oddělenou dohodu řešící jejich propuštění za další územní ústupky. Král Jan II. tuto smlouvu sice přijal, dauphin Karel a stavy se však stavěli rázně proti. Další z králových synů Ludvík z Anjou pak zakrátko tuto smlouvu porušil a Jan, věrný svému rytířskému slovu, se vydal Angličanům a odjel do Londýna, kde měl čekat na zaplacení zbývajícího výkupného. Tam však náhle na počátku dubna 1364 zemřel a vláda přešla do rukou jeho syna Karla V. (1364 – 1380), který zemi spravoval už v době jeho prvního zajetí.
Zase ta Akvitánie!
V období let 1360 – 1369 panoval ve Francii relativní klid zbraní. V roce 1362 povýšil Eduard III. Akvitánii na knížectví a svěřil ji do rukou svého syna a následníka Eduarda z Woodstocku. Jenže válečnická letora ho nenechala dlouho zahálet. V sousední Kastilii, nejmocnějším království na Pyrenejském poloostrově, vypukla domácí válka, do níž se Černý princ zapojil za úplatu jako žoldnéř. I přes vyhranou bitvu se však vrátil s obrovskými dluhy a podlomeným zdravím. Kastilský král Pedro se neobtěžoval zaplatit za vojenskou pomoc a válku nakonec byli nuceni zaplatit princovi poddaní. Jeho režim se tak stal značně nepopulární. Problémy dělali zejména Gaskoňci, kteří navíc nesli břemeno přítomnosti vladařova dvora. Postavili se proti zvýšeným daním a odvolali se do Londýna ke králi Eduardovi III., a zároveň se domáhali svých práv u Karla V. Ten se poradil se svými právníky. Podle jejich odpovědi Akvitánie vlastně nikdy nepřešla pod suverénní vládu Angličanů (jak již bylo uvedeno, francouzský král se tohoto území podle dohody z roku 1360 formálně nikdy nezřekl), a proto náležela jemu. Princ Eduard byl předvolán do Paříže k soudu, jemuž předsedal Karel V. Jeho odpověď však byla, že přijede jedině ozbrojen se svou armádou. Francouzský král ho prohlásil za vzpurného vazala a Akvitánii mu v listopadu 1369 zkonfiskoval. Tím obešel dohodu z Brétigny, uzavřenou s jeho otcem.
Vítězství bez bitev
Anglický král Eduard III. na to reagoval opětovným přijetím titulu francouzského krále a Karla obvinil z uzurpace své suverénní moci a z porušení smlouvy. Následovalo válečné tažení do Francie. Anglická vojska ale v té době čelila problémům s velením, protože král Eduard se po roce 1360 ve Francii už neobjevil a jeho nejschopnější velitelé zemřeli na morovou nákazu. Navíc se do Anglie ze zdravotních důvodů musel vrátit v roce 1371 princ Eduard z Woodstocku. Anglické nájezdy v letech 1369 – 1374 sice pustošily střední a severní Francii, žádného trvalejšího výsledku však nedosáhly. Zato Francouzi poučeni předchozími neúspěchy se opět vyhýbali otevřené velké bitvě a rozhodli se svého protivníka ‘’opotřebovat‘‘. Nevyhrávali, ale ani neprohrávali. Angličané naopak na své výpravy museli vynakládat značné prostředky. Do roku 1374 tak nakonec přišli o většinu územních zisků v Akvitánii.
Královské děti
V létech 1375 – 1377 panovalo mezi oběma stranami příměří a znepřátelené tábory vyjednávaly v Bruggách pod patronátem papeže Řehoře IX. Stále se vracející otázkou byl status Akvitánie.
Příměří tak v červnu 1377 vypršelo bez jakýchkoli dosažených výsledků. 21. června navíc zemřel anglický král Eduard III. Anglická koruna tak dosedla na hlavu teprve desetiletého Eduardova vnuka Richarda II. (1377 – 1399). Jeho otec, Černý princ Eduard, se královského titulu nikdy nedočkal. Slavný vojevůdce totiž zemřel už v červnu 1376, o rok dříve než král Eduard III.
Nástupem dítěte na trůn bylo mnohým jasné, že se stabilní vládou v Anglii je nenávratně konec. Královské pravomoci přešly sice zčásti do rukou Richardova strýce Jana z Gentu, vévody z Lancasteru (třetí syn anglického krále Eduarda III.), proti jeho regentské vládě se však postavil parlament a mladý král byl následně svěřen do péče královské rady. V Anglii následně probíhal boj o moc nejbohatších šlechtických rodů a k válce s Francií nejevili přílišnou ochotu. Angličanům v této době zbýval ve Francii kromě Calais a několika dalších opěrných bodů už pouze pruh pobřeží mezi Bordeaux a Bayonne.
Podobnou situaci zažívali i Francouzi. Na vrcholu moci v září 1380 totiž zemřel také francouzský král Karel V., považovaný za jednoho z nejslavnějších králů Francie, a korunu zdědil jeho
dvanáctiletý syn Karel VI. (1380 – 1422). O vládu nad ním i jeho královstvím se podělili jeho příbuzní, burgundský vévoda a strýc Filip Smělý (bratr Karla V.) s Ludvíkem Bourbonským. A přestože se Karel VI. stal v roce 1382 oficiálně zletilým, jeho regenti se ani zdaleka nehodlali vzdát své moci. Jejich postavení a hlavně královské finance se jim dobře hodily k potlačení vzpoury flanderských měst patřící Ludvíku Bourbonskému. Když Ludvík v roce 1384 zemřel, jeho zeť, Filip Smělý, okamžitě uplatnil na Flandry dědické právo a v roce 1385 je přinutil k poslušnosti. Flandry se zřekly anglického spojenectví a staly se součástí Filipova rostoucího burgundského vévodství.
Dlouhé příměří
Vnitřní rozpory znemožnily Angličanům včas ovlivnit poměry ve Flandrech. V červnu 1389 bylo mezi Angličany a Francouzi opět uzavřeno příměří, které se stalo nejdelší dobou klidu zbraní od roku 1369. Příměří bylo pravidelně obnovováno a v roce 1396 se rádci obou království dohodli, že má být prodlouženo až do roku 1420. Stále spornou Akvitánii dostal v říjnu 1396 Richardův strýc Jan z Gentu a obě strany se rozhodly zachovat status quo a doufat, že časem dojdou k přiměřenému konci.
Pro poslední fázi stoleté války měl důležitý význam rok 1388 ve Francii, kdy královská rada konečně prohlásila už dvacetiletého Karla VI. za plnoletého. Ten se však ze své nově nabyté královské vlády neměl těšit příliš dlouho. Už na počátku srpna 1392 se u něj projevily známky duševní poruchy, která jej na dlouhá období uváděla do stavu naprosté neschopnosti. Královští strýcové proto neváhali a jeho stavu využili k opětovnému převzetí moci.
Příbuzenské tahanice v obou zemích
Poslední léta vlády anglického krále Richarda II. se nesla ve znamení vrcholu boje s domácí opozicí.
Patřil k ní i Jindřich Bolingbroke, syn Jana z Gentu, kterého král v roce 1398 vypověděl ze země. Následně v únoru 1399 po smrti strýce zkonfiskoval bratrancovo rozsáhlé lancasterské dědictví, což neměl dělat. Během několika měsíců Jindřich Richarda sesadil a v říjnu 1399 se prohlásil anglickým králem Jindřichem IV. (1399 – 1413),
zakladatelem královské dynastie Lancasterů. Sám Richard byl o rok později ve třiceti třech letech na jeho rozkaz zavražděn, aniž by stihl zplodit potomka v některém ze svých dvou manželství.
Jindřichova vláda se však od začátku potýkala s celou řadou nepříjemností – obvinění z královraždy a uzurpace trůnu, musel čelit i domácím revoltám. Také francouzský dvůr odmítal uznat Jindřichův titul a vedle otevřené podpory rebelů začali Francouzi ohrožovat i Akvitánii. V dalším postupu jim zabránila pouze následující vnitřní válka.
Ve Francii totiž probíhalo soupeření o moc nad šíleným králem, a to mezi stranou mladšího králova bratra Ludvíka Orleánského (tzv. Armagnaky) a přívrženci burgundského vévody Filipa Smělého, kterého později vystřídal jeho syn Jan Nebojácný. Nepřátelství dosáhlo svého vrcholu v listopadu 1407, kdy byl zavražděn sám Ludvík Orleánský. Tento čin znamenal pro burgundského vévodu vypovězení ode dvora a odchod do Burgundska. Následovala občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou. Této vnitřní války využili Angličané, neboť v letech 1411 a 1412 se anglické oddíly objevily ve Francii v žoldu obou znepřátelených stran.
Jan Nebojácný, dědic Flander, využil obchodních zájmů flanderských měšťanů, kteří mu vyšlapali cestičku k anglickému dvoru Jindřicha IV. V roce 1412 se mu pak definitivně podařilo potvrdit svou dominantní mocenskou pozici a získat kontrolu nad svým bratrancem, šíleným francouzským králem Karlem VI.
Janova ,,nadvláda“ však neměla mít dlouhého trvání. Už o rok později (1413) se proti němu jeho nepřátelé opět spojili a donutili k dalšímu ústupu na jeho rodová území v Burgundsku. Kontrola nad králem, dvorem i Paříží přešla do rukou orleánské strany, tzv. Armagnaků.
Nový začátek
Během občanské války ve Francii v londýnském Westminsteru zemřel v březnu 1413 anglický král Jindřich IV. Následnictví přešlo na jeho nejstaršího syna, Jindřicha z Monmouthu, který se ve věku
25 let stal novým anglickým králem jako Jindřich V. (1413 – 1422). Vlády se ujal pevnou rukou, s domácí opozicí si dokázal hravě poradit, takže mohl obrátit svou pozornost do zahraničí. Využil rozpolcenosti ve Francii a rozhodl se obnovit s ní válku. Jeho požadavky byly jasné: francouzská královská koruna, zaplacení zbytku výkupného za Jana II. (Dobrého), návrat Akvitánie k plné suverenitě a navíc také ruka Kateřiny, dcery Karla VI. Ve skutečnosti však neměl zájem na mírovém řešení, neboť své požadavky začal záhy stupňovat, takže ve finále požadoval vše, co Angličanům ve Francii patřilo v 80. letech 12. století. Není proto divu, že Francouzi na podmínky nepřistoupili. V lednu 1415 byla veškerá jednání přerušena a Jindřich V. se začal připravovat na invazi do Francie.
V srpnu 1415 se vylodilo anglické loďstvo u francouzských břehů a po více než měsíčním obléhání
dobilo přístav Harfleur. Kvůli blížícímu se podzimu a zhoršenému počasí však nepokračovali Angličané dále do vnitrozemí, ale rozhodli se pro cestu do Calais, jediné anglické bašty v severní Francii, aby tam přečkali zimu a na jaře následujícího roku pokračovali v tažení.
Zatímco Angličané obléhali Harfleur, Francouzům se podařilo shromáždit velkou armádu čítající asi šestkrát více vojáků, s kterou se pokusili zablokovat anglický přesun do Calais. Střet obou armád se do dějin stoleté války zapsal jako bitva u Agincourtu (Azincourtu), která se odehrála 25. října 1415 mezi vesnicemi Agincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy hustého lesa u brodu přes řeku Sommu.
Předešlé noci hustě pršelo a prostor mezi oběma vojsky se silně rozbahnil. Útok byli nuceni jako první zahájit méně početní Angličané, ale pro Francouze, kteří si byli víceméně jisti vítězstvím, byl hlavním problémem právě jejich počet, neboť mezi oběma pruhy lesa se stejně nemohli rozvinout do větší šířky než jejich protivníci a utvořili tak sestavu s několika řadami za sebou. Naopak omezený prostor a lesy po obou stranách zase anglickým lučištníkům, nepřetržitě střílející na francouzské rytíře, umožnily dostatečně chránit křídla armády před obchvatem francouzské jízdy
. Třeba poznamenat, že francouzská jízda nebyla ukázněnou bojovou silou, ale shlukem individualistických rytířů, svolaných Karlem VI. z celé země. Nyní tedy první vlna francouzské jízdy vyrazila proti anglickým pozicím. Zatímco angličtí rytíři před bitvou téměř všichni sesedli z koní a zařadili se mezi pěšáky, jejich francouzští protějškové, jejichž koně padali na rozbláceném terénu a pod přívalem šípů, byli těžce decimováni. Přesto se jim podařilo probít do anglických řad, kde došlo na boj muže proti muži. Poměrně tenká anglická linie byla málem prolomena a král Jindřich v jednom okamžiku téměř sražen k zemi. Mezitím se do boje zblízka zapojili i angličtí lučištníci vyměnivší nyní svou základní zbraň za meč či sekeru. Francouzští rytíři v těžké zbroji obestoupeni svými lehčími protivníky neměli v bahně mnoho šancí. Druhá francouzská vlna, hrnoucí se neuspořádaně do boje, byla rozmetána stejně jako první a francouzští šlechtici zabíjeni a zajímáni po stovkách. I třetí francouzský sled byl obrácen na útěk, zatímco jeho vůdci hledali v boji alespoň čestnou smrt. Nepoměr ztrát byl veliký a znásobilo jej i to, že ve chvíli, kdy pán nedalekého hradu Agincourt podnikl úspěšný výpad na anglické ležení, Jindřich V. nařídil svým mužům pobít téměř všechny jejich zajatce (za něž doufali dostat výkupné), ušetřeni zůstali jen nejvýše postavení, a vrátit se zpátky do boje. Vítězství se tedy klonilo na stranu Angličanů. Celkové ztráty Francouzů mohly dosáhnout až 8 000 mrtvých, zatímco ztráty Angličanů se pohybovaly jen kolem 500 mužů. Jindřich vítězoslavně dorazil se svou armádou do Calais a následně se odebral do Londýna, aby svým poddaným předvedl v triumfálním procesí zajaté bohaté francouzské vojáky. Tažení do Francie a bitva u Agincourtu tvoří jádro známé Shakespearovy hry Jindřich V.
Vládce Anglie a Francie
Rok 1416 se nesl ve znamení větších či menších šarvátek mezi Francouzi a anglickými posádkami. Anglický král Jindřich V. se do Francie vrátil až na začátku srpna 1417 a postupně se mu do roku 1419 podařilo obsadit celou Normandii.
Mezitím se Jan Nebojácný rozhodl využít obtíží svých nepřátel a pomalu začal obkličovat Paříž. Neúspěchy Armagnaků na válečném poli vykonaly svou práci a v květnu 1418 obyvatelé Paříže po-vstali proti jejich stále méně populární vládě. Jan Nebojácný vzápětí vstoupil do města, princi Karlovi, synovi Karla VI. (budoucímu Karlovi VII.), se ale podařilo z Paříže uprchnout a usadit se ve městě Bourges.
Nebezpečný postup anglického krále směrem k Paříži nakonec přiměl prince Karla, Armagnaky a Jana Nebojácného k odložení sporů a ke společnému jednání v září 1419. Schůzka však skončila roztržkou, v níž byl Jan Nebojácný zavražděn. Jeho syn Filip Dobrý z otcovy smrti obvinil svého švagra prince Karla (Filip měl za manželku Karlovu sestru Michaelu) a postavil se na stranu Jindřicha V.
V prosinci 1419 uzavřeli v Rouenu Jindřich V. s Filipem Dobrým Burgundským spojeneckou smlouvu, upevněnou svatbou Jindřichova bratra Jana, vévody z Bedfordu, s Filipovou sestrou Annou. Následně byla v květnu 1420 podepsána Smlouva v Troyes. Tato dohoda byla uzavřena mezi francouzským králem Karlem VI. Šíleným, respektive jeho manželkou Isabelou Bavorskou a burgundským vévodou Filipem Dobrým a anglickým králem Jindřichem V. Stanovovala jako dědice francouzské koruny po smrti Karla VI. Jindřicha a jeho potomky a vylučovala z nástupnictví syna Karla VI., dauphina Karla z Valois. Karlova dcera Kateřina z Valois se vdala za Jindřicha V., čímž byly potvrzeny dědičné nároky anglického krále.
Jindřich V. se stal jako regent skutečným vládcem Francie. Na sever do řeky Loiry byla jeho autorita nezpochybnitelná, jih ale zůstával věrný princi Karlovi, kromě Akvitánie
samozřejmě. Co by se stalo s Francií, kdyby se Jindřichovi V. podařilo propojit území na severu s Akvitánií, se můžeme pouze dohadovat. Anglický král totiž zcela nečekaně v srpnu 1422 zemřel zřejmě na úplavici na hradě Vincennes blízko Paříže. Bylo mu 34 let. Před svou smrtí jmenoval Jindřich regentem Francie svého bratra Jana, vévodu z Bedfordu, aby vládnul jménem jeho syna Jindřicha VI. (1422 – 1461 a 1470 – 1471 králem
anglickým, 1422 – 1453 králem francouzským), kterému v té době bylo jen několik měsíců. Jindřich sám se své korunovace francouzským králem nedožil, protože ho neduživý a šílený Karel VI. přežil o dva měsíce. Kateřina odvezla Jindřichovo tělo do Londýna, kde byl 7. listopadu 1422 pohřben ve Westminsterském opatství. Po Jindřichově smrti se královna vdova Kateřina z Valois tajně provdala za dvořana z Walesu Owena Tudora, a stali se tak prarodiči pozdějšího anglického krále Jindřicha VII. (1485 – 1509), prvního panovníka z rodu Tudorovců.
Panna přichází
Boj o Francii získal podobu zápasu mezi Janem z Bedfordu, burgundským vévodou Filipem Dobrým a francouzským dauphinem Karlem z Valois. V říjnu 1422 zemřel francouzský král Karel VI. Vévoda z Bedfordu držel dvůr Jindřicha VI. v Rouenu a kontroloval Normandii, Akvitánii a území v dosahu
jeho vojenských oddílů. Filip Dobrý ovládal jménem krále-dítěte Paříž, východ a sever Francie. Zbytek Francie zůstával v rukou dauphina Karla, který se v říjnu 1422 prohlásil francouzským králem Karlem VII. (1422 – 1461), neboť Smlouvu z Troyes neuznával z důvodu duševní nezpůsobilosti svého otce. Byl to devatenáctiletý lenivý mladík, kterému kvůli jeho sídelnímu městu Angličané posměšně říkali Králík z Bourges.
Královský strýc Jan z Bedfordu se ukázal být více než schopným politikem a vojákem. Ze
spojenectví s Filipem Dobrým získali Angličané v letech 1423 – 1424 Champagne a Maine a do roku 1428 také území mezi řekami Seinou a Loirou. Klíčem k dalšímu postupu do srdce dauphinova území však zůstávalo město Orléans a právě k němu v pozdním létě roku 1428 přitáhla anglická armáda. Dauphin Karel se stáhl na jih od Loiry a vzdal se aktivity. Tehdy se zrodil široký lidový odpor proti anglickým uchvatitelům.
Na podzim roku 1428 se na hradě ve Vaucouleurs objevila před jeho velitelem jakási sedmnáctiletá dívka z blízké vesnice Domrémy a začala mu vyprávět, že od svých 14 let slýchává hlasy a má vidění, v nichž se jí zjevují andělé a světci. Johanka, jak se dívka jmenovala, se k nim modlila za záchranu Francie, neboť žoldnéřská anglická vojska drancovala a vypalovala její rodný kraj. Hlasy světců jí sdělily nade vší pochybnost, že byla Bohem vyvolena osvobodit Francii. Velitel ji vyslechl a rozhodl se odeslat dívku ke svému pánovi, dauphinovi Karlovi, na hrad v Chinonu, kde mělo dojít k posouzení jejich vizí.
Francouzská čarodějnice
Po přezkoušení parlamentem, které dokazovalo její čistotu, upřímnost a pravověrnost, dostala
Jana zbroj a koně a skutečně odjela k Orléansu, kde ležela armáda, mající odrazit anglické vojáky připravené k závěrečnému útoku na město. Jakkoli se to zdálo nemožné, Jana svou přítomností skutečně povzbudila francouzské vojáky i obyčejný lid z blízkého i vzdáleného okolí, kterým se následně podařilo donutit Angličany zrušit obležení města. 8. května 1429 pak vjela do Orléansu v triumfálním průvodu, který místní občané opakují každoročně dodnes. Francouzům se navíc během následujícího měsíce podařilo porazit ustupující anglické vojsko a zajmout dokonce i jeho velitele. Jana, nyní už známá jako Panna
Orleánská, poté dovedla dauphina Karla do osvobozené Remeše, kde 17. července 1429 došlo k jeho korunovaci. Pro Karla VII. tento krok znamenal nepřehlédnutelný rozdíl mezi ním a Jindřichem VI. Ten totiž francouzským králem dosud korunován nebyl a i jeho pozdější korunovace v Paříži (v prosinci 1431) nesla ve srovnání s Remeší jako tradičním korunovačním místem jistý nádech druhořadosti.
Následující úspěchy Francouzů pak byly přímo neuvěřitelné! Jedno město za druhým se vzdávalo jejich vítězným oddílům. Válka proti Angličanům totiž nabyla národního charakteru, kdy museli angličtí vojáci náhle čelit potížím ze všech stran. V září 1429 se Karlovi vojáci pod Janiným velením odvážili útoku na samotnou Paříž. Protentokrát však byli odraženi. Jana sama byla raněna střelou z kuše do nohy a byla nucena přerušit své ''poslání'' až do jara 1430. Zatímco se léčila v zázemí, začala jí vysoká šlechta závidět její postavení a cítit hanbu a zášť za to, že jako obyčejné děvče přinesla spásu Francie místo nich. Po uzdravení a návratu ke dvoru ke svému překvapení Johanka zjistila citelné ochlazení vztahů k ní a také podpora Karla VII. už nebyla tak samozřejmá jako před korunovací. Zkrátka a dobře, když vykonala svou práci, ztratil o ni král zájem. Rozhodla se proto dál bojovat téměř na vlastní pěst a její oddíly operovaly nezávisle na královské armádě. V měsíci dubnu 1430 ale padla při obraně města Compiégne do rukou Burgunďanů, kteří ji obratem prodali Angličanům.
Kouzlo Johanky z Arku však nepřestávalo na lid působit, takže se Angličané rozhodli jednou provždy s žijící legendou skoncovat. Dívku odvezli do Rouenu před anglický soud, který měl prokázat její spojení s ďáblem. V předem rozhodnutém procesu byla odsouzena jako čarodějka a kacířka a dne 30. května 1431 upálena.
Zajímavostí hodnou zmínky pro nás zůstává, že 23. března 1430 Johanka nadiktovala dopis smě-řovaný do Čech, v němž hrozí husitům, že ,,…kdyby mě nezaměstnávaly války anglické, byla bych k vám již vytrhla …., abych vyhladila mečem, nebude-li možno jinak, vaši lichou a zuřivou pověru a zbavila vás buď kacířství, nebo života.“
Mazaný vévoda
Ani král Karel VII. ani jeho rádci nevyvinuli nejmenší námahu, aby Janu osvobodili z anglického vězení. Zřejmě jim to vyhovovalo, protože začala být ,,příliš oblíbená“ a tím pro ně nebezpečná. Angličané pak doufali, že s její smrtí se jim opět začne dařit na válečném poli.
Navzdory rostoucí neochotě anglického parlamentu uvolňovat další prostředky na válku, potřeboval Jan z Bedfordu pokračovat v boji s Karlem VII. Vybíráním daní od obyvatel Normandie však zapříčinil strmý pokles popularity anglických vojáků.
Burgundský vévoda Filip Dobrý tušil, že dny anglické dominance ve Francii se pomalu chýlí ke konci, a proto začal přemýšlet, jakým způsobem by mohl opustit pro něj už vyčerpané spojenectví a případně na změně stran ještě přiměřeně vydělat. Pozice Angličanů ve Francii totiž v této době už přímo závisela na burgundské vůli. V roce 1434 proto navrhl anglické a francouzské straně mírovou konferenci, na níž, coby hostitel a zprostředkovatel, v září s Karlem VII. uzavřel separátní příměří.
V květnu 1435 potom následovalo jednání v Arrasu (ležící ve Flandrech) mezi všemi zúčastněnými stranami. Základním požadavkem Francouzů bylo, aby Jindřich VI. odložil titul francouzského krále a zřekl se všech svých nároků na francouzské království. To však Angličané rezolutně odmítli a jednání rychle zkrachovala. Lepší výsledek si Filip Dobrý nemohl přát! Už v září tak s Karlem VII. uzavřel mírovou smlouvu a svůj odklon od anglických spojenců zdůvodnil jejich neústupností a válkychtivostí. Francouzský král Karel VII. se teď mohl plně soustředit na vyhnání Angličanů a v dubnu 1436 jeho armáda konečně vstoupila do Paříže.
Velký ústup
Angličané byli v hluboké defenzívě. Hlavním problémem byly stále finance. Ještě před jednáním v Arrasu navíc zemřel také Jan z Bedfordu.
Bývalý spojenec Filip Dobrý už teď zcela otevřeně vstoupil do války na straně Karla VII. a Angličané ustupující z francouzského území v roce 1437 už čelili útokům směřující přes hranice Normandie a Akvitánie. Karel VII. provedl významné vojenské reformy a francouzská královská armáda se stala profesionální žoldnéřskou bojovou silou, která začala mít nad svými anglickými protivníky navrch (např. francouzské dělostřelectvo úspěšně konkurovalo anglickým lučištníkům). V roce 1439 se konala další mírová konference, která však uvízla na přemrštěných anglických požadavcích.
Období let 1440 – 1444 probíhalo ve znamení neustálého postupu Francouzů. Obě strany však musely opět čelit domácím problémům. Ve Francii mladý následník trůnu Ludvík v roce 1440 povstal proti svému otci Karlu VII. Po potlačení tohoto povstání musel uprchnout k burgundskému vévodovi Filipu Dobrému, kde pobýval až do roku 1456.
Mírová konference z Tours, zahájená v dubnu 1444 a trvající do roku 1446, Angličanům ponechala Calais, část Normandie, Maine a Akvitánii, a oběma stranám příměří na další čtyři roky. Toho využili Angličané k řešení vnitřních rozbrojů, z nichž později vyšla tzv. válka růží. Francouzům klid zbraní umožnil soustředit své síly a připravit se na závěrečné kolo stoleté války.
Konec jednoho příběhu
Karel VII. už v roce 1449 dostal dobrou záminku k obnovení válečných akcí, když angličtí žoldnéři
obsadili a vypálili město Fougéres v Bretani (u Normandských hranic). Zmodernizovaná královská armáda rychle postupovala Normandií a do konce roku měli Francouzi pod kontrolou značnou část vévodství. V říjnu padl do jejich rukou Rouen a v prosinci jim brány otevřelo i první město dobyté Jindřichem V. ve Francii, Harfleur. Angličané se snažili jejich postupu zamezit a v dubnu 1450 se u malé vesnice Formigny střetli s
početně slabší francouzskou armádou. Výsledkem však byla jejich drtivá porážka. Po ostřelování francouzskými děly se pak v dubnu vzdal i přístav Cherbourg a Normandie byla zcela ve francouzských rukou.
Pozornost Francouzů se nyní obrátila k Akvitánii a do konce zimy 1450 obklíčili královští vojáci Bordeaux. Město se vzdalo v červnu 1451 a v srpnu stejného roku padla i poslední bašta anglických králů v Akvitánii, město Bayonne. Zdálo se, že válka je u konce, ale už o pár měsíců později se ale začalo projevovat odříznutí gaskoňské ekonomiky od anglických odbytišť, a když v říjnu 1452 přistála v Médocu anglická armáda, Bordeaux okamžitě otevřelo brány a všechna města v oblasti vypudila své francouzské posádky.
V průběhu zimy 1452 – 1453 shromáždil Karel VII. novou armádu, která v dubnu 1453 vtrhla do Akvitánie. Obě armády se střetly u města Castillon, nacházející se asi 50 km na jihovýchod od Bordeaux. Ztráty Angličanů byly obrovské a v bitevní vřavě zahynul i sám jejich velitel. Francouzská královská armáda se poté přesunula před Bordeaux a město po tříměsíčním obležení konečně otevřelo v říjnu 1453 brány. Akvitánie byla opět francouzská a stoletá válka definitivně skončila. Anglii válka maximálně vyčerpala a třicetiletý
konflikt, který v zemi následně vypukl, známý jako Válka růží, jim nedovoloval ve válce s Francií pokračovat. Ve Francii zůstalo v její moci jediné přístavní město Calais s okolím (do roku 1558) a Normanské ostrovy, které Anglii patří dodnes.