07.06.2012 16:55:22
Nálezy venuší na našem území
Člověk z doby předhistorické po sobě zanechal jen málo stop. Protože nemáme z této doby pí-semné památky, musíme se při pátrání po pravěkých dějinách spolehnout na nálezy nástrojů, nádob či uměleckých kousků. Umění vypovídá o duchovním životě pravěku nejvíc.
Nejznámějším nálezem v České republice je nepochybně Věstonická venuše.
Sošku nalezl roku 1925 v nalezišti mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem na Moravě tým profesora Karla Absolona. Archeologové ji objevili ve vrstvě popela (pravděpodobně z vyčištěného ohniště) rozlomenou na dva kusy, které byly asi dva metry od sebe. Poslední průzkumy potvrdily, že venuše je z jemné hlíny smíchané s vodou, ale jsou v ní i malá bílá zrníčka, což může být vysrážený vápenec nebo úlomky kostí. Po vymodelování byla hlína samozřejmě vypálena. Na jejích hýždích je dochován otisk prstu dítěte starého asi deset let. Je vysoká asi 11,5 cm, v bocích 4,3 cm široká a pochází přibližně z doby před 30 až 26 tisíci lety (28000 – 24000 př. n. l. - PALEOLIT). Významem se ženské sošce z Věstonic přibližuje snad jen její obdoba z rakouského Willendorfu.
V současné době se však můžeme pochlubit dalšími pravěkými nálezy. V říjnu roku 2007 našel archeolog Zdeněk Čižmář v Mašovicích u Znojma torzo hliněné sošky z mladší doby kamenné. Unikátní nález vzbudil velkou pozornost odborníků i médií. 
Nález je unikátní ze dvou důvodů. Jde o fragment doposud největší známé plastiky z období kultury s moravskou malovanou keramikou. Tato kultura vznikla na území Maďarska a jižního Slovenska a rozšířila se dále do Dolního Rakouska a na jihozápadní Moravu a až do východních Čech a Polska. K nám se dostává kolem roku 4800 př. n. l. z území Rakouska. Znojemsko si osadníci vybrali jako ideální území pro osídlení. Je to podhůří Českomoravské vysočiny s menšími potočními údolími mezi většími toky Dyje, Jevišovky, Rokytné a dále Svratky a Svitavy na Brněnsku. Tady byly lepší podmínky pro zemědělství na sprašových půdách i dostatek vody a dřeva pro zakládání osad a jsou zde i početné lokální zdroje silicitů (směs pazourku a opálu) pro výrobu kamenné štípané industrie (kamenné nástroje jako pěstní klíny, drásadla, hroty, škrabadla apod.).
Kultura s moravskou malovanou keramikou trvala asi 8 století (4800 – 4000 př. n. l.).
Vyplňuje závěr mladší doby kamenné (neolitu) a svými mladšími fázemi zasahuje nejstarší úsek pozdní doby kamenné (eneolitu), kdy se začínají objevovat první předměty z mědi. Ve starších fázích je pro tuto kulturu typické, že běžná keramická produkce je doprovázena velkým množstvím nálezů lidské či zvířecí plastiky vyráběné rovněž z hlíny. Plastiky mají velikost od několika centimetrů až do 30 až 40 cm. Nikdy se ale nenašla tak výrazná plastika, která by podle propočtů dosáhla 60 cm, což je extrém, protože to je už v podstatě socha. Tato plastika, kterou nálezce nazval Hedvika, je tedy unikátní jednak svou velikostí a jednak také tím, že je celá vyrobená jako dutá. Je tedy v podstatě vyrobena stejnou technologií, kterou se vyráběly keramické nádoby.
Taková velká plastika se musela vyrábět postupně ze segmentů. Nejprve vyrobili chodidla a nohy, spojili je v oblasti hýždí, na ně pak umístili tělo, ruce a potom hlavu. Pak sochu usušili a vypálili.
Na Slovensku a Maďarsku byly objeveny nálezy antropomorfních nádob napodobující schematicky tvary lidské postavy. To znamená, že nádoba má na sobě aplikace částí lidských těl – nohy, ruce, někdy je horní část nádoby stylizovaně převedena do podoby lidské hlavy. U nás jsou takové nálezy pouze dva (z Těšetic-Kyjovic a Mašovic). Vědci se domnívají, že soška Hedviky musela mít někde otvor, když je dutá, neboť by se při výpalu roztrhla. Takže se domnívají, že hlava Hedviky byla provedena stejně jako u těch antropomorfních nádob. Zatímco nádoby měly antropomorfní znaky, tohle je plastika, která byla vyrobena jako nádoba. A to je to druhé specifikum Hedviky.
Necelý rok po nálezu Hedviky našel Zdeněk Čižmář v Mašovicích další sošku, kterou nazval Johankou (nalezena v den, kdy měla svátek Johana). 
Je zajímavá tím, že jsou to asi dvě třetiny celé plastiky, která mohla mít původně výšku asi 15 – 20 cm. Je stylizovaná, ale je na ni dobře zachovaná bílá malba. Ruce nejsou v adoračním gestu (při něm jsou ruce postavy vztaženy vzhůru k nebi ke zbožnému uctívání), ani do boku, ale jsou ve 45 stupňovém úhlu jakoby šikmo od těla, což je další specifikum.
Figurální plastika má určitý vývoj, nejstarší plastiky mají stylizované hlavy, kde nejsou naznačeny ani oči, uši či nos, ale pouze drobné výčnělky. Mají pahýlovité ruce do stran, hýždě splývají se stehny a plastiky jsou zakončené pahýlovitými nohami bez chodidel. V následné fázi se objevují ruce, účesy a detaily obličeje, hýždě se oddělují od stehen. Zlom nastává na konci neolitu a počátku eneolitu, kdy se mimo jiné začínají vyrábět duté plastiky. Do tohoto období patří světoznámá Hlubokomašůvecká venuše objevená F. Vildomcem v roce 1934 v obci Hluboké Mašůvky na Znojemsku.
Socha byla vytvořena kolem roku 4600 př. n. l. a je asi vysoká 33 cm. Představuje vrcholný příklad neolitické figurální plastiky vůbec. Její realistické ztvárnění, včetně detailů obličeje, s výrazným adoračním gestem rukou je zcela mimořádné. Johanka sem náleží také, je však miniaturizovaná a detaily jsou stylizované.
Tyto sošky lidé v neolitu vyráběli velké množství. Zřejmě byly součástí nějakých rituálních praktik. Některé se odehrávaly v rondelech, ale zřejmě i každý dům, každá usedlost měla svůj kultovní prostor, kde se uctívali domácí nebo všeobecní bůžci. U oltáříku bylo vždy několik plastik a samozřejmě další předměty, keramiku nevyjímaje. V momentě, kdy se soška rozlomila, ať už úmyslně či náhodou, ztrácela pro lidi svůj význam, vyhodili ji a udělali novou.
Lidé ve starší době kamenné (paleolitu) byli závislí na lovu velkých sezónních zvířat, ženy musely vydržet dlouhou dobu půstu nebo menšího přísunu potravy, a aby uživily potomky, musely být silné. Tehdy byly silné ženy s velkými prsy ideálem krásy, žena byla především pokračovatelkou rodu. S příchodem zemědělství a novějších technologií mladší doby kamenné (neolitu) žena stále zůstávala pokračovatelkou rodu, ale když se podíváte na tyto pozdější plastiky, tak ňadra byla miniaturizovaná. Sošky měly stejnou symbolickou funkci, jejich funkce z pohledu výživy dětí se však pomalu ztratila, protože mateřské mléko již dokázali nahradit kozím, ovčím, kravským mlékem či kašovitou stravou.
Existují lokality, na nichž je rondel, což je kultovní areál, který se skládá ze soustavy soustředných kruhových příkopů a palisád. Příkopy jsou typicky hrotité, poměrně velkých hloubek 5 - 6 metrů a šířky až 8 m. 
Rondely pak mají v průměru od 40 až do 200 metrů. Jsou specifickým objektem, který se rozšířil i do jiných kultur. Mohou mít více vstupů, ale kruhový či mírně oválný tvar je zachován. Na Moravě je asi 10 takových lokalit s rondelem. Sídlišť je několik stovek. V Mašovicích jde o osadu s rondelem, a to dokonce s dvojitým rondelem, což je jediný takový rondel na Moravě. Lokalita je také specifická tím, že jsou tu čtyři fáze kultury s moravskou malovanou keramikou, to znamená, že se tam lidé vraceli častěji, což se stává jen ve výjimečných případech. Druhou takovou lokalitou jsou Hluboké Mašůvky také v okrese Znojmo.
Na rondel v Mašovicích se přitom přišlo úplnou náhodou v roce 2002, když při jiných archeologic-kých vykopávkách jeli vědci náhodou kolem a všimli si ve strženém břehu tmavého zásypu objektu. Při bližším ohledání objevili obrovský hrotitý příkop s keramikou. Když se dozvěděli, že tam obec plánuje výstavbu komunikace, rozjely se tam výzkumy, které trvají dodnes.
Do 80. let se dělaly systematické výzkumy. Po roce 1980 se výrazně rozjela výstavba dálniční sítě a tranzitních plynovodů. Díky tomu se začaly provádět záchranné výzkumy. Po roce 1993 vznikly Ústavy archeologické památkové péče, které se začaly věnovat těmto záchranným výzkumům při různých stavbách. Terénní výzkumy se samozřejmě doplňují i nedestruktivními formami průzkumu, jako je geofyzikální průzkum (metoda sloužící k odhalování objektů pod povrchem země, je založena na měření elektrického odporu a na identifikaci magnetických anomálií) či letecká prospekce (archeologické objekty se projevují např. v obilí jako světlejší či tmavší kruhy, čtverce nebo obdélníky). 
Podle zvláštního porostu nebo jiné barvy půdy po orbě se dá zjistit archeologická lokalita. Největší pravděpodobnost nálezu je samozřejmě v historických jádrech měst. Řada nálezů se ale objeví náhodně, jako např. mašovický rondel. Že tam ležela Hedvika, byla také náhoda. Výzkum byl veden jako záchranný, nicméně systematický. Osídlení u Mašovic je polykulturní (na stejné lokalitě se vystřídalo více kultur) od mladší doby kamenné až po velkomoravské období, samozřejmě s určitými časovými pauzami.
Mašovice jsou specifické tím, že se zde nacházejí kultury, které nepoužívaly kov. To je velká výhoda, neboť detektor kovů různých amatérských hledačů pokladů zde nemá šanci. Horší je to například v pozdějších kulturách. Například v Olomouci, kde byl objeven římský tábor, byl s ''hledači pokladů'' docela problém. Římané a Keltové jsou totiž alfa a omega hledačů, protože se ví, že jsou to poměrně vyspělé kultury s početnými výrobky z kovů, včetně mincí. V případě ''ztráty'' Hedviky by šlo o nevyčíslitelnou škodu, neboť je jediná na světě…