16.06.2012 21:05:14
Zdeněk Burian: malíř a ilustrátor
(1905 – 1981)
Zdeněk Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici jako druhé dítě stavitele Eduarda Buriana a jeho o mnoho let mladší manželky Hermíny. Neobvyklý výtvarný talent se u něj začal projevovat už v dětství, a to v takové míře, že se s matkou přes otcovy protesty vydal v roce 1919 do Prahy, kde byl v pouhých 14 letech přijat na Akademii výtvarných umění, a to rovnou do 2. ročníku! Na Akademii však nevydržel dlouho. Neutěšená finanční situace ho donutila živit se v Praze sám různými pomocnými pracemi na úkor studia.
Burian nakonec sebral odvahu a zkusil nabídnout své práce některému nakladatelství. Roku 1921 uspěl v Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství, jehož majitelem byl Antonín Svěcený. Malůvky se mu zalíbily natolik, že mladíkovi zadal ke zpracování román R. L. Stevensona Dobrodružství Davida Balfoura. Do roku 1924 pak vyšlo v tomto nakladatelství dalších šest titulů.
Antonín Svěcený tak nasměroval výtvarné snahy mladého ilustrátora ke stěžejnímu tématu - dobrodružné literatuře. K dobrodružství, odehrávajícímu se v nejrůznějších koutech světa, tíhl Burian už od dětství. K náčrtkům, studiím i rozměrnějším pracím malíř od mládí systematicky shromažďoval rozsáhlý archív, který mu napomáhal ve vizualizaci textů i v pozdějších letech a měl velký podíl na skutečnosti, jíž se dodnes obdivuje široká divácká veřejnost: na věrohodnosti a faktografické přesnosti předkládané scény, ačkoliv Burian sám nikdy nepřekročil hranice evropského kontinentu.
Láska k dobrodružství podstatně ovlivnila jak Burianův výtvarný, tak i soukromý život. V Praze se záhy připojil k trampské skupině a díky trampování se seznámil i se svou budoucí ženou Františkou Loudovou, s níž se oženil roku 1927. Prázdninových pobytů v trampských osadách se Burianovi nevzdali ani později, kdy již měli dceru Evu.
V dalším uměleckém rozvoji sehrály nezastupitelnou úlohu další firmy a jména, zabývající se knižní publikací – Nikolau, Toužimský a Moravec a především J. R. Vilímek. Posledně jmenovaný patřil mezi nejvlivnější osobnosti české knihkupecké scény a právě jeho nakladatelství se zasloužilo o počiny, při kterých českému čtenáři vyskočí Burianovy ilustrace před očima téměř automaticky: díla Julese Verna, Cooperův Poslední Mohykán či Kiplingův Mauglí. Jejich společným jmenovatelem je soužití člověka a přírody a boj o přežití, ať už s živly nebo s jinými živými tvory.
Zájem o Burianovu tvorbu neklesl ani po 2. světové válce, kdy zmíněné soukromé firmy po změně režimu přestaly existovat, neboť je nahradila nakladatelství státní, například Mladá fronta, SPN, Lidové nakladatelství, Olympia a další. Burianovy ilustrace se pochopitelně neminuly ani s časopisy pro mládež jako byl Ohníček, Pionýr či Pionýrská stezka.
Aniž by to jakkoliv měl v úmyslu, přivedly tyto podniky a časopisy Buriana k druhé ohromné oblasti jeho výtvarného zájmu: k rekonstrukcím minulosti naší planety. K prvním kontaktům s pravěkým světem došlo už ve třicátých letech a hlavními aktéry se stala dvě jména, neoddělitelně spjatá s frází ,,pravěk veřejnosti“: Eduard Štorch a Josef Augusta. První Burianovo umělecké ztvárnění naší dávné historie se poprvé objevilo v časopise Mladý čtenář, kde roku 1932 vyšla Štorchova povídka Lovci mamutů a sobů, doprovázená
pěti ilustracemi z Burianovy ruky. Tento relativně stručný text se stal podkladem pro pozdější Štorchův bestseller Lovci mamutů a zároveň výchozím bodem pro pozdější plodnou spolupráci spisovatele a ilustrátora. Profesní týmová souhra Buriana a Štorcha přerostla časem v osobní přátelství, založeném na podobném vnímání a idejích o světě nejen v minulosti, ale i v současnosti.
Právě ilustrace k povídce Lovci mamutů a sobů zaujaly druhou osobnost české paleontologie, Josefa Augustu, později profesora paleontologie na UK. Spolupráci s Burianem navázal v roce 1935 a od té doby vzešel z pod rukou dvojice Augusta – Burian nespočet výtvarných prací k různým účelům:
ilustrace do popularizační literatury, vědecké rekonstrukce nebo obrazy určené k pedagogickému použití. Profesor Augusta však v roce 1968 zemřel a v roli hlavního odborného poradce pro prehistorické rekonstrukce jej nahradil prof. Zdeněk V. Špinar, který jím zůstal až do Burianovy smrti.
Významným Burianovým vědeckým spolupracovníkem, a to převážně při zobrazování předků člověka, byl také Vratislav Mazák. Z dalších vědců, kteří se ujali úlohy odborných redaktorů umělcova díla, je nutno vyzdvihnout jméno prof. Františka Němejce, poněvadž jako paleobotanik měl rozhodující
poradenský hlas při kompozici rostlinné složky zobrazené pravěké krajiny.
Burian se však za svého 76 let trvajícího života musel vyrovnat i s tvrdou kritikou, především ze strany novinářů bezvýhradně přisluhujících stalinistické ideologii. Té Burian ležel v žaludku především vinou svých sympatií k ,,prozápadně“ orientované literatuře a tím, že ve svém díle dramaticky neoslavoval politiku Sovětského svazu. Jeho nekompromisní realismus nazývali ,,primitivním, kýčovitým a neschopným uměleckého zobecnění“. Přes toto nepochopení se však jeho dílo dočkalo světové popularity a obdivu, který přetrval i po celých 30 let, jež v roce 2011 uplynuly od umělcovy smrti.
Zdeněk Burian se dá označit za opravdového průkopníka techniky, o jejímž uměleckém účinku se dříve dost pochybovalo. Kvašem se nazývá způsob využití temperových barev, kdy se jedna zvolená barva míchá pro vznik různých stupňů intenzity s krycí bělobou. Barvy se nanášejí na předem navlhčený pevný papír či lepenku, což umožní plynulé odstupňování tónu nebo naopak jednolitost plochy bez
nežádoucích skvrn. Technika se dá dobře kombinovat s příbuzným akvarelem (v něm se k ředění barvy nepoužívá běloba, ale voda). Zvláštnost a poutavost Burianových kvašů netkví pouze v dokonalém řemeslném zvládnutí techniky. Burian si jejím prostřednictvím uměl poradit i s těžko zachytitelnými efekty, jakými jsou světlo v pralese nebo povrchy různých materiálů, a to pomocí drobných záblesků světla, nanesených na plochu, kde by se ale vlastně vůbec neměly nacházet. Tato drobná finta nezřídka dodala obrazu i celkovou finální atmosféru.